80. výročí válečného podobenství kulturního exodu
Prolog
Zvláštní doba války s neviditelným nepřítelem ochromila běh státu, zmrazila celosvětovou ekonomiku, všude se počítají ztráty a hledají kompenzace pro instituce na hraně úpadku. Pro zachraňování subjektů se však pramálo uvažuje o tom, jak podpořit kulturu, která by mohla a měla něco produkovat i dnes.
Něco nejen pro svou sebezáchranu, ale také pro podporu těch, co jsou v panice především z veřejné komunikace, soustředěné jen a pouze na jedno téma – COVID-19!
16. října proběhlo tradiční Bubnování pro Bubny, kterým jsme připomněli první židovský transport vypravený z protektorátní Prahy. Na místě paměti, před nádražím Bubny proběhl tradiční happening proti pasivnímu přihlížení k událostem, které se neměly stát a nemělo s k nim mlčet. Proběhl bez návštěvníků, ale byl „streamován“. Večer televize odvysílala kvalitní koncert „Bennewitz kvartet pro Památník ticha“.
Akce vzbudila velmi dobrou reakci v médiích. V jednom rozhovoru se mne kdosi zeptal, proč připomínáme ty strašné věci, když doba, kterou žijeme je sama o sobě dost tíživá. Odpověděl jsem, že ne vždy se dva tíživé motivy násobí. Někdy je dobré se dozvědět, že byly doby, kdy se těm, kteří se narodili v naší zemi, tvořili součást pražské identity a mnozí aktivně reprezentovali českou kulturu, dařilo z ničeho nic daleko hůře, než je tomu dnes.
V dobře uchopené vzpomínce na těžké časy může být mnoho ozdravného, a hlavně nabízí jiný pohled na minulost, na naší současnost i na podivnou realitu, kterou žijeme. Každý letopočet má mnoho drobných jubileí. Válka měla bezpočet epizod, které se dají připomínat stále dokola. Málokteré však má tolik nadčasových motivů, jako události spojené s lodí Patria a odysseovská plavba, která jim předcházela.
Hlavní významy a paralely:
- Před osmdesáti lety putovaly středozemním mořem
lodě bez přístavu.
Běžencům na jejich palubách šla válka v patách. Když po týdnech putování dosáhly zbídačené lodě přístavu ve Svaté zemi, koloniální samospráva je odmítla přijmout. - Aby se uprchlíci vyhnuli dalšímu vyhnanství, vyhodili do povětří loď, na které se měli plavit dál. Nesla symbolický název Patria. Stali se „trosečníky Patrie“ z vlastní vůle… Téměř 300 z nich však za umělé ztroskotání zaplatilo životem.
- Mnozí z nich vstoupili do armády a bojovali
v britských jednotkách nebo ve sborech generála Klapálka – u Tobruku, u
Dunkerque, lítali s RAF.
Jejich skupinový příběh upadl do zapomenutí. Letos je tomu 80 let.
Letos 25. listopadu tomu je osm desítek let, kdy se po mohutném výbuchu posadila na dno přístavu v Haifě zaoceánská loď, na které bylo téměř 3000 židovských uprchlíků z okupované Evropy. Sami způsobili havárii parníku, aby mohli (v souladu s královským právem) navzdory odporu koloniální anglické vlády, vystoupit na břeh. Tři sta běženců nepřežilo. Utopili se v přístavu Svaté země.
Začalo to tím, že Adolf Eichmann odbavil z okupovaných území větší množství ilegálních přistěhovalců do Palestiny, aby destabilizoval tamní administrativu arabskými nepokoji, které se dovolávaly dodržování přistěhovaleckých kvót. Zneužil tak tisíce lidí, kteří ve strachu před represemi prchají z domova do země, kde má jejich přítomnost způsobit politickou kolizi.
Uprchlíci z Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska, Rakouska, Podkarpatské Rusi a Polska putovali po Dunaji na přeplněných výletních parnících, po Středozemním moři na lodích vytažených ze šrotu. Válka jim šla v patách, neměli kde přistát, neměli vodu, chleba, vše, co se dalo spálit skončilo pod kotli parních motorů.
Bez přístavu a téměř bez naděje, se potáceli mnoho týdnů vodami, ve kterých se dnes opačným směrem plaví největší utečenecká vlna novodobých dějin. Stali se kontingentem válečné politiky a koloniální diplomacie. Dopluli až do Haify, kde je Britové nepřijali a rozhodli o jejich deportaci na Madagaskar.
K explozi došlo ve chvíli, kdy většina uprchlíků již byla přeložena na kořistní loď se symbolickým jménem Patria. Nikdo z aktérů ztroskotání však nebyl zkušeným teroristou. Z fingované havárie lodi se stal masakr. Na tři sta trosečníků se utopilo v podpalubí. Ti, kdo přežili, vystupovali z přístavního bazénu do Svaté země jen v tom, co právě měli na sobě.
80. výročí událostí, kdy se i bývalí Čechoslováci z ničeho nic objeví na podivných lodích bez přístavu, zápolí s mořskými bouřemi, překonávají mořskou nemoc, to má v sobě mnoho podobenství se současností. Na palubách se odehrávaly svatby, pohřby, někdo se narodil, někdo se zamiloval. K tomu hrála hudba nejrůznějších žánrů, protože mezi uprchlíky byl menší filharmonický orchestr, klezmeři, swingová uskupení, skvělí sólisté a herci. A to všechno se plaví Středozemním mořem s válkou v patách.
Připomínka události
Původně jsme plánovali
uspořádat mnoho žánrový koncert na některém z významných míst Prahy, na
pozadí 20 let starého dokumentárního snímku „Příběh trosečníků Patrie“.
To se zorganizovat nepodaří. Sama se však nabídla jiná pozoruhodná možnost, jak
k válečné události spojené s dramatickou plavbou přitáhnout
pozornost:
Na Smetanově nábřeží „kotví“ výtvarný objekt sestavený tam na místě ze dvou kilometrů latí. Je to čtrnáctimetrová loď, která se musí v dohledné době přemístit. Dnes je už velmi pravděpodobné, že „popluje“ před nádraží Bubny – resp. bude tam přestěhována jako mimořádný konvoj jedoucí Prahou.
Loď pohybující se Prahou je sama o sobě pozoruhodným kulturním happeningem. My mu propůjčíme symbolický význam výročí lodi Patria i s jeho legendou o trosečnících z vlastního rozhodnutí. V tom okamžiku se docela určitě stane nebývalou upoutávkou snímku, který bude ve vhodnou chvíli otevřen na streamu, inzerovaném všemi kanály veřejné komunikace i sociálními sítěmi.
Již stálým partnerem Památníku ticha je Česká televize, která je ostatně také koproducentem zmíněného velkého dokumentu. Pokud se nám podaří vyjednat uvedení snímku na programovaný stream ČT, který by byl patřičně anoncován, doplněn živým vystoupením z místa, kam bude loď instalována, nebo případně z jejího putování Prahou, pak by se nám docela určitě podařilo vytvořit kvalitní prostor pro vzpomínku na 80. výročí lodi Patria. Předpokládejme, že redakce Zpravodajství se také unikátní „plavby“ ráda zúčastní a uvede k ní ve svých kulturních rubrikách informace, souvislosti a reportáže.
Památník ticha již tradičně zaznamenává své akce na malé dokumentární snímky, které pak uvádí na svých stránkách a mají také dobré sdílení na sociálních sítích. Tyto malé dokumenty kameramansky zajišťuje přední český dokumentarista Miroslav Janek, režijně je kompletuje další zkušený dokumentární autor Pavel Štingl, dnes ředitel Památníku ticha.
Posledním mini snímkem, jež takto vzniknul, je koncipovaná reportáž z výstavy pomíjivých soch na nádraží Bubny (k vidění zde: https://www.bubny.org/cz/kulturni-programy)
Závěrem
Máme před sebou tedy poněkud fantaskní putování lodi Prahou. Lodi zbouchané z latí, neschopné samostatné plavby. Tak nějak podobně tomu bylo i s parníky, které převážely uprchlíky z různých států okupované Evropy do Palestiny.
Můžeme ji happeningově propojit s filmem, a tak vytvořit unikátní vzpomínku na 80 let starou událost, jež má velký přesah k naší současnosti. Není to jen o nepohodě, ve které se celý svět nachází, ale také o polemice o tom, co všechno se dá s pomocí dramatických chvil historie komunikovat.
Pavel Štingl