Úvaha nad dneškem

Nepřejde asi den, aby se mnozí z nás neptali sami sebe, možná svých blízkých, kde to žijeme, jak přežijeme, jak to bude dál. Rozhovory o budoucnosti se nám zdají banální, ba až cizí. Naši mysl zaměstnává virus. Nevidíme, necítíme ho, on je neustále přítomný a ohrožuje nás. K úvaze mě přinutily měsíce a události, které mám denně před očima, nahánějí strach jen mně. Snažím se žít v naději v lepší buducnost pro nás všechny.

Stadttempel, hlavní synagoga města Vídně

Sociální práce za časů korony

Mnozí čtenáři Maskilu vědí, že žiji už víc než 30 let ve Vídni, tady jsou kořeny mojí židovské rodiny Löwbeer. Přes 20 let pracuji ve zdravotnictví, jsem dipl. sociální sestra a v lednu jsem nastoupila do Domova sociálních služeb na oddělení demence, kde jsem se chtěla věnovat lidem po socialně-pedagogické stránce. Mám speciální vzdělání na komunikaci s lidmi trpícími demencí. Snažila jsem se, aby moji pacienti neupadali do svého světa minulosti, do izolace, aby byli schopni v rámci svých možností vnímat dění okolo sebe. V březnu přišla korona a já jsem musela opustit sociální práci a stala se ze mě ošetřovatelka, na což mám také odborné vzdělání. Nerada vzpomínám na 12 hodinové služby s minimálním počtem personálu, kdy jsme přešli na starý ošetřovatelský systém: teplo-čisto-najezení, kde není místo na komunikaci, jen to nejnutnější.

Často jsem měla pocit, že už nejsme lidé, ale roboti. Korona nás naučila pracovat do úplného vyčerpání. Na oddělení s 32 převážně ležícími pacienty s různými závažnými diagnózami jsme pracovali jeden týden den noc i 60 hodin spolu a druhý týden byl volný na zotavení. Tyto dny podle mě i kolegů jen prospali.

Jsem matkou dvou synů, Schlomimu je 15 a Arimu 11 let. Během týdne služeb jsem se jim věnovala minimálně. Chlapci byli doma a učili se online. Školy byly v Rakousku zavřené od března do května. Nesmírně si vážím pomoci svých dospělých dětí a přátel, kteří moje syny navš