Předseda pražské židovské obce Fero Bányai již mnoho let sbírá historické pohlednice s židovskou tematikou. Výstava pohlednic se nyní díky spolupráci s českou ambasádou v Turecku dostala do synagogy v istanbulské Galatě.

Fero Bányai vypráví, jak se stal sběratelem pohlednic: „Původně jsem sbíral známky, ale to bylo jenom pro sběratele a nikoho jiného to nezajímalo. Dostal jsem několik pohlednic se židovskou tematikou a myslel jsem si, že mám sbírku.

Pak se ukázalo, že jsou to mimořádně zajímavé pohlednice, zajímavé obsahem a často i z historického hlediska. Hlavně se ukázalo, že se to nesbírá podle katalogu – mám, nemám. Ale kdykoliv můžete objevit novou pohlednici nebo fotopohlednici, kterou si vlastně mohl vyrobit každý fotoamatér. Proto žádná sbírka není kompletní.

Dříve pohlednice měla svůj specifický význam, protože byla levnější, vlastně to byla nejlevnější komunikace. Zkoušel jsem tradici pohlednic oživit. Dělal jsem je a mám pořád reprinty, ale zájem je malý. Dnes cenově i možností kreativity a vlastní tvorby vítězí internet a mobily. Pohlednice dnes, trochu neosobně, využívají zejména instituce.
Dříve se posílaly pohlednice a korespondenční lístky třeba jako zprávy ze služebního pobytu nebo z fronty. Třeba Egon Erwin Kisch psal mamince korespondenční lístek skoro každý den.

Pohlednice nebo korespondenční lístky se využívaly také jako reklama, například speciální korespondenční lístky s obchodním sdělením. Podobně byly nádherné i firemní hlavičkové papíry a faktury.“

Synagoga v istanbulské Galatě je známá jako Krejčovská synagoga nebo „Schneider tempel“ a leží přímo na cestě ke známé galatské věži. Synagoga byla postavena v roce 1894 Spolkem židovských krejčí, což byla skupina aškenázských židů. Synagoga nyní slouží jako galerie. Právě zde jsou vystaveny staré židovské pohlednice mapující minulost židů na území především Rakouska-Uherska. Výstava má název „Jamim Mikedem“, tedy volně přeloženo „staré časy“. Kurátorem výstavy je generální konzul České republiky v Istanbulu Jiří Čistecký. Výstava je připomínkou 80. výročí prvních transportů českých židů do terezínského ghetta.

Na výstavě najdou návštěvníci například pohlednice synagog z Příbrami, Olomouce, Karlových Varů a dalších českých a moravských měst. Náměty mnoha pohlednic jsou náboženské, najdeme zde přání k židovským svátkům, ale zachycují také život střední a vyšší vrstvy židovského obyvatelstva přelomu století. Najdeme zde pohledy ze světa ortodoxních židů i ty sledující linku asimilace a emancipace, které byly populární právě kolem první světové války a během první republiky.

Více k výstavě napsal přímo její kurátor Jiří Čistecký.

Jak se může ocitnout výstava pohlednic o zaniklých synagogách v Československu a ve střední a východní Evropě v Istanbulu? A proč ji tady vlastně ukazovat? Odpověď je jednoduchá a důvody stejné jako na začátku, když jsem působil ve Vídni.

Vše začalo ještě trochu jinak. Před asi 20 lety, když jsem se potkal s Philipem Carmelem, ředitelem Iniciativy evropských židovských hřbitovů, jsme se bavili o východoevropských židovských hřbitovech. Popisoval mi, jak strastiplné hledání a nacházení zaniklých židovských hřbitovů, především na území bývalého Sovětského svazu, často končí udivenými otázkami dnešních vlastníků zahrad či pozemků, když se dozví, že na nich kdysi stával židovský hřbitov a v jejich vesnici či dokonce domě žili Židé. Mnohdy jsou pak jejich reakce odmítavé až nepřátelské. Zdá se to nepochopitelné, ale není to tak neobvyklé ani ve střední Evropě. A od této nevědomosti je jen malý kus cesty ke strachu z neznámého a nepřátelství. Svoji roli hrají i obvyklé předsudky, kterými se to jen hemží, a to nejen na internetu. I proto je třeba historii neustále připomínat.

Hlavně proto, když jsem někdy v roce 2005 poprvé uviděl unikátní sbírku pohlednic Františka Bányaie se synagogami, židovskými hřbitovy ale i dávno neexistujícím životem ve štetlech, ješivách a ulicích vesnic a měst střední a východní Evropy, jsem neváhal ani chvíli a navrhl mu začít ji představovat v zahraničí. Prvním místem byla Vídeň, kde výstavu doprovodila svým úžasným zpěvem jidiš písniček Hana Frejková. Výstava zaznamenala velký ohlas a tak bylo přirozené, že  jsme ji poté ukázali v řadě další evropských měst, ale i za mořem.

Istanbul se tak stal přirozenou volbou poté, co jsem tu od září loňského roku začal působit jako generální konzul České republiky. Záhy po nástupu jsem se seznámil s panem Izelem Rozentalem, sympatickým ředitelem galerie moderního umění „Schneiderstempel“ a navrhl mu uspořádat výstavu těchto pohlednic. Příhodnější místo bychom v Istanbulu asi těžkou hledali. Jak totiž název galerie napovídá, jedná se o bývalou synagogu „Tofre Begadim“ (Krejčovskou synagogu), kterou si postavila zdejší aškenázská komunita.

Aškenázští Židé, kteří utíkali v 19. století především z ruského území před pogromy, nalezli často útočiště právě zde v centru Osmanské říše. Byli většinou chudí a místní sefardská zámožná komunita na ně shlížela shora. Požádali proto sultána Abdul Hamida II. o souhlas se stavbou skromného templu, kde by mohli praktikovat svoji víru. Vznikla tak půvabná třípatrová synagoga, která byla otevřena 8. září 1894. Bohužel o 70 let později musela být uzavřena kvůli neustálému snižování počtu členů. O půl století později však otevřela své dveře opět, tentokrát jako umělecká galerie, která hostí výstavy a koncerty.

Galerie se nachází uprostřed čtvrti Beyoglu, která především kvůli svojí strategické poloze hrála v historii města mnohokrát významnou roli. Třeba i díky jedné z dominant města, kterou je Galatská věž. Beyoglu bylo v Istanbulu vždy synonymem modernity a pokroku, ale i kulturním a diplomatickým srdcem osmanského impéria. V 19. století se tato čtvrť stala také ekonomickým a finančním centrem říše s mnoha významnými bankovními domy i obchodními firmami. Jelikož zde mnoho lidí úspěšně vedlo svoje obchody, stalo se Beyoglu na konci 19. století také rezidenční čtvrtí  mnoha členů místní židovské obce.

I když zde dnes již téměř nikdo nesídlí, je zde stále mnoho úžasných památek. Vedle synagogy Neve Shalom, největší dosud aktivní synagogy v Istanbulu, je zde rovněž funkční Italská synagoga, kanceláře rabinátu nebo sídlo italské a aškenázské komunity. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že je Beyoglu jedinou částí Istanbulu, která dodnes nemá žádnou významnou mešitu. O to více je zde pravoslavných, katolických a protestantských  kostelů, ale i synagog.

Výstava pohlednic ze sbírky Františka Bányaie tu byla očekávána s napětím a to nejen mezi členy místní aškenázské komunity, která dnes čítá jen o málo více než 200 osob z celkových 10 000 členů turecké židovské obce. Jejího zahájení dne 29. 10. se měl účastnit i starosta Istanbulu a vycházející turecká politická hvězda Ekrem Imamoglu. Pandemie však tomuto počinu nepřála a omezení turecké vlády způsobila, že zahájení proběhlo jen v minimálním počtu osob. O to větší pozornosti se jí však dostalo v místních médiích a zaznamenala rovněž kladný ohlas návštěvníků. Domluvili jsme se proto na jejím prodloužení o další měsíc, do začátku ledna. Odtud by se měla vydat v létě příštího roku do Izmiru, jednoho z hlavních ekonomických center Turecka.

A poté dále, zřejmě do Jeruzaléma, kde dosud nikdy nebyla vystavena. Z Istanbulu je to do hlavního města Izraele jen kousek. To je ale jiná část příběhu, který začal před mnoha lety.

Jiří Čistecký, Kateřina Mikulcová