Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, že jsi mě učinil k obrazu svému.

Táňa Vlčková neměla z rozhovoru s Jitkou a Jirkou vůbec dobrý pocit. A co hůř, neměla hlavně dobrý pocit ze sebe samotné. Řekla si, že Bůh ji neučinil otrokyní jejích dosavadních zvyklostí, jenže to nestačilo. Potřebovala něco silnějšího, co by ji vzpružilo. Ponořila se hlouběji do studnice své duše, která se před patnácti lety rozpomněla na své židovské kořeny a připomněla si, že Svatý, budiž veleben, také ji učinil k obrazu svému. V oné studnici se vynořil obraz jí samé, jak stojí uprostřed louky plné květů, ozářené pozdně jarním sluncem. Všechno bylo prozářené a ty květy byly její rodinou, jejími žáky, vším, co jí dávalo v životě smysl. Ona žila z těch květů a ty květy žily z ní a všechno žilo ze společného stvořitele, kterého oslavovaly svou vnější i vnitřní krásou. Táňa pocítila mohutné povzbuzení a velkou vděčnost.

U Herinků to vypadalo dost jinak. Jen co Jitka po nezdařeném rozhovoru ve škole dorazila domů, práskla za sebou dveřmi a na celý byt zvolala:

„To byl zas jednou promarněný čas! Měla jsem odejít společně s tebou. Co si ta kráva o sobě myslí? Takhle se nám snažit promlouvat do duše, jako bysme byli její žáčci!“

„Jituš, říkala jsi něco?“ ozval se Jirka z obýváku. „Jestli máš něco na srdci, řekni mi to prosím, až mi skončí basktebal.“

„Že já se tady vůbec s něčím namáhám,“ povzdechla si Jitka pro sebe.

„Něco nového s Jáchymem?“ vykoukla z dětského pokoje na chvíli Jana.

„To tě vůbec nemusí trápit,“ odbyla ji Jitka. Pak se k ní na chvíli podívala, přejela prstem po nejbližší poličce a poznamenala „Raději tady koukej utřít prach.“

Než skončil přímý přenos basketbalového utkání, vrátil se domů Jáchym.

„Tys nám to teda zavařil!“ spustila na něj hned Jitka. „Kvůli tomu tvýmu průseru jsme teďka před Vlčkovou za špatný rodiče. Pán si tady něco spíská a my si to s tvým tátou slízáváme místo něho. Vlčková si myslí, že recept na tvůj problém je cepovat tvé rodiče. Ale já vím, jaký je správný recept. Pořádná disciplína! Takže teď půjdeš pořádně uklidit kuchyň. Ať se tam dá jíst i z toho nejzastrčenějšího koutu!“

Pak si šla Jitka sednout do obýváku. Ne že by ji nějak zvlášť zajímala košíková, ale Jirka byl pro ni v tuhle chvíli jediný spojenec. Ano, musela si to přiznat, opravdu jediný. Ale raději nemyslet na nepříjemné věci – už jich toho dne bylo víc než dost.

„Taky si myslíš, že je Vlčková kráva?“ zeptala se hned, když začala přestávka.

„Moje slova. Vlčková o nás ví kulový. Ale vidíš, jak už jsme sehraní, jak dokážeme držet pospolu. Jituš, ani na okamžik nesmíš pochybovat o tom, že jsme dobří lidé. Jsme stvoření k obrazu Božímu a děláme, co nejlepšího můžeme. Už na to nemysli. Zkus dělat něco příjemného.“

„Ale co příjemného? Úklid kuchyně jsem před chvíli uložila Jáchymovi.“

V tu chvíli se oba srdečně rozesmáli.

Nastalo úterý. Den, na který měl Jáchym s Vlčkovou dohodnutá pravidelná setkávání. Ona nějakým způsobem potřebovala jeho a on rozhodně potřeboval ji.

„Já si od toho natočení videa se Stoupovou připadám jako čím dál tím větší mizera,“ svěřil se jí toho dne Jáchym. „Ublížil jsem Stoupový. Včera mi máma řekla, že jsem tím ublížil jí a tátovi. Že prej z nich dělám špatný rodiče.“

„Něco takového jsem jim naznačila, když jsem s nimi tady mluvila včera odpoledne. Promiň, nepovedlo se mi to.“

„Nemusíte se omlouvat. Za všechno můžu já. Já jsem ten špatnej a teď se to konečně ukazuje.“

„Jáchyme, nemůžeš zdaleka za všechno. A nejsi špatnej. Už jenom tím, že to říkáš a že z tvých slov zaznívá lítost, to popíráš. Pamatuj si, že jsi stvořený k obrazu Božímu. A jako takový jsi krásný. Někdo ten tvůj obraz zašpinil, poškodil. Nemyslím si, že tím někým jsi ty. Ty za to můžeš jen z menší části. Ale díky tomu, že víš, že jsi stvořený k Jeho obrazu, tak i někde ve své duši víš, jaký je ten obraz doopravdy. Jak může vypadat, až se z něj odstraní všechna špína a až se vyspraví.“

„A co to vlastně znamená být stvořen k obrazu Božímu?“

„Četl jsi Citadelu od Antoina de Saint-Exupéryho? Tam se píše, že opravdový člověk je ten, kdo ví, že v sobě má někoho lepšího, než je on sám. Ten lepší jsi ve skutečnosti ty sám a je to zároveň obraz Boží v tobě. Byli jsme stvořeni jako to nejlepší, čím můžeme být. Každý v sobě neseme Boží jiskru, která nám dává možnost, aby to nejlepší zazářilo naplno. To je ten Boží obraz v nás. Ale máme také svobodnou vůli to všechno nechat ležet ladem nebo to v nejhorším případě i zahodit. Já jako učitelka mám poslání, abych v rámci svých možností pečovala o to, aby se co nejlépe zdařila první možnost a ta druhá, aby pokud možno nenastala.“

Jan David Reitschläger