Vzpomínka na Pavla Diase
Pavel Dias byl můj profesor na katedře fotografie na FAMU, ale poznal jsem ho ještě dřív. Koncem devadesátých let jsem dělal civilku na Sociálním oddělení ŽOP.
Byla to také doba, kdy jsem začal intenzivně fotografovat. Na obec tehdy chodila fotit Mária Kracíková, studentka FAMU, se kterou jsem se spřátelil. Mária tehdy pod Diasovým vedením udělala knihu Kehilaprag, která představuje moc zajímavý, trochu stylizovaný obraz tehdejšího života obce. Přes Máriu jsem se s Pavlem seznámil, ale vlastně jsem ho znal už z jejího vypravování, obrázků, a hlavně z jejího přístupu k fotografii.
Když jsem poprvé přišel k Pavlovi domů, byl jsem ohromen. Podkrovní byt nacpaný knihami, všude kamery různých formátů a věci související s focením. Vše robustní, hodně používané, častokrát uzpůsobené nebo nějak dopracované. Dias se nespokojoval s konfekčním řešením, které nabízely výrobci fototechniky. Buď z důvodů úspory peněz, nebo prostě proto, že jeho potřebám neodpovídal žádný kus na trhu, zaměstnal mechanika, aby mu něco vyrobil a elegantně vyřešil nějaký technický problém. Myslím, že to bylo v daleko větší a sofistikovanější míře než obvyklá brikoláž, vynucená nedostatkem věcí na tehdejším trhu. Tuto svou schopnost si podržel i v digitální éře.
Ono políbení technikou ale nevyvolávalo potřebu žádat takovou kvalifikaci po druhých. Měl studenty, pro které mohl fotoaparát představovat skříňku, u které stačí, že funguje a víme, co je na vstupu a jaký bude výstup. Říkával, že nezáleží, jakou kamerou se fotografuje, hlavní je fotografovat srdcem a důležitá je dobrá fotka.
Já jsem pokaždé přinesl balíček náhledových fotografií, z nichž jsem chtěl vybrat finální výstavní soubor, seděli jsme a Pavel vzal kartičky a začal je rozkládat po stole. Napřed vše rozdělil do hromádek, pak různě přeskupoval a při tom vyprávěl. Vždy se to nějak dotýkalo tématu, občas ale někam utekl, a mně trvalo, než jsem pochopil souvislosti. Pak mi ukázal jednu fotku a zeptal se: „Opravdu tam chceš tohle?“ Když jsem řekl, že na tom netrvám, tak teprve vysvětlil, v čem je podle něj třeba neuctivé používat ten který obrázek. Když jsem řekl, že tu fotku chci, tak to akceptoval, ale já si pamatoval, že je tam nějaká pochybnost. Nakonec jsem třeba pochopil, že viděl banalitu, kterou já jsem nechápal, protože jsem kvůli obrázku čekal dvě hodiny v dešti, a proto jsem si myslel, že to musí být ono.
Na katedře fotografie na FAMU se okolo různých profesorů přirozeně tvořily skupiny žáků, ale okolo Diase vznikl kmen lidí, kteří sdíleli jeho pohled na fotografii. Jako pedagog byl extrémně zajímavý, když vyprávěl příběhy, které se různě vrstvily. Mnoho věcí sám zažil, znal spoustu lidí a věděl, kdo co zajímavého udělal a dělá. Z vypravování se skládalo zásadní poselství, které svým studentům předával. Spoustu věcí také považoval za tak důležité, že studenty bral, aby jim je ukázal.
Ještě než se stal Miroslav Tichý velkým objevem pro světovou fotografii, Dias za ním jezdil na návštěvy a bral sebou studenty, jen aby viděli. On ho dávno objevil a chápal, že je zde něco, co je dobré ukázat. Bral studenty do Osvětimi, aby viděli.
Dias se přátelil s Josefem Koudelkou. Když o něm mluvil, cítil jsem z toho, že se s ním trochu srovnává. Podle Pavla Koudelka obětoval fotografii úplně všechno – osobní pohodlí, rodinu, možná i kritické myšlení, kterému nestačí k životu jen vizualita – veškerou energii nasměroval k vlastní tvorbě. Dias jako by žil s vědomím, že to mohl udělat podobně – kdyby se soustředil na vlastní fotografování, talent i vše ostatní jistě měl. Kdyby odešel z Československa, mohl třeba také být členem agentury Magnum, kterou zakládali fotografové, jež pokládal za svůj vzor. On zvolil ale jiný život. Založil rodinu a pak si pořídil ještě jednu v podobě školy. Jeho pedagogické působení nasměrovalo množství žáků. Vedl lidi nejen k řemeslné dovednosti, vidění a zájmu o témata, ale k tomu, že práce musí mít také etický rozměr, který třeba zadrží ruku připravenou na spoušti, nebo nějaký negativ nechá ukrytý v archivu, ale hlavně prostupuje celým životem fotografa.
David Kumermann
Profesor Pavel Dias (1938–2021) byl jeden z nejznámějších českých fotografů dokumentaristů. Od padesátých let soustavně fotografoval v duchu tradice humanistického dokumentu. Představil se řadou výstav, knih, jeho fotografie byly průběžně publikovány v různých časopisech. Přínosem pro fotografii není jen jeho dílo, ale také pedagogické působení.