Stráň pod Stránovem – Židovský hřbitov v Pískové Lhotě

„Chceš článek o židovským hřbitově v Pískový Lhotě?“ píšu jednoho deštivého aprílového rána šéfredaktorce Káče. „Písková Lhota, to je tam, jak se lidi z Prahy jezděj koupat, ne? Tam je ňákej hřbitov?“

Abych pravdu řekl, já zas nevěděl, že se sem jezdí někdo koupat. Kam? Do toho rybníčka plného žabince na návsi? Proč by se někdo jezdil koupat padesát kilometrů do nějaké zapadlé vesničky u dálnice?! I když, „ti zpovykaní Pražáci“ mohou mít dnes lecjaký rozmar. Zpětně dlužno poznamenat, že ve Středočeském kraji jsou Pískové Lhoty dvě, Káča měla na mysli tu druhou, kde se nachází nádherný zatopený pískový lom. Naopak já jsem každopádně onoho dopoledne vyrazil s jasným cílem. Židovský hřbitov, schovaný kdesi mezi Jizerou, železniční tratí Praha – Mladá Boleslav a dálnicí E65.

Velice kouzelný, a jak vidno lidmi takřka úplně zapomenutý, hřbitůvek se opravdu nachází ve vesničce Písková Lhota poblíž Mladé Boleslavi. Respektive v její části zvané Zámostí, asi šest kilometrů po proudu Jizery. Jedná se původně o samostatnou obec, proto není úplně snadné lokalitu najít. Pakliže se vůbec někde o existenci hřbitova dočtete, je většinou uváděn právě jakožto Písková Lhota, což je ovšem anachronismus. Historicky bylo Zámostí samostatnou vesnicí, čemuž odpovídá i jeho poloha. Leží přímo na levém břehu řeky Jizery, na dohled novorenesančního zámečku Stránov na opačném, taktéž velmi strmém a skalnatém břehu řeky. Ten ze středověkého hradu přestavěl v období romantického 19. století význačný český architekt Josef Schulz, čelný představitel českého historismu a proudu Gesamtkunstwerk, který přestavoval i další hrady, např. Hrubou Skálu nebo Vrchlabí. V Praze pak Strahovský klášter, Valdštejnský a Buquoyský palác či tzv. Gröbovku. Účastnil se i rekonstrukce Národního divadla po požáru v roce 1883, a mezi jeho nejznámější stavby určitě patří ty, které máme denně na očích – Rudolfinum a Uměleckoprůmyslové muzeum na Josefově a Národní muzeum na Václavském náměstí.

Romantické hledání hřbitova

Ale zpět z romantismu do reality. I já jsem „na blind“ dojel přímo do centra Pískové Lhoty, nic židovského jsem zde však nenašel – až na památník padlým a umučeným občanům ve druhé světové válce na návsi, kterému vévodí Šalamoun Adler s Rudolfem Gunsburgem. Několik dalších mrknutí do mapy a překodrcání auta z jednoho okraje vsi na druhý, pár optání se místních starousedlíků, kteří evidentně kvůli koroně nemají moc s kým konverzovat (místní postarší bodrý sedlák se dvakrát vrátil, aby s námi poklábosil o všem možném i nemožném) a už šlapeme krkolomnou kamenitou lesní pěšinou nahoru do strmých skal. Voříšek u poslední chalupy štěká tak, až přivolá pána domu, jenž nás pak celou dobu nenápadně, přesto však ostřížím zrakem pozoruje. Je to milé i nepříjemné zároveň.

Nepopisuji zdejší romantickou krajinu bezdůvodně. Divoká Jizera, která se doslova prodírá zdejšími strmými, prozelenalými svahy, zde vytváří jedinečný kolorit. Hřbitov se tak zcela s jedinečnou dramatičností náhle objeví na příkrém srázu, který je vlastně součástí skalního ostrohu, jemuž dominuje zřícenina gotického hrádku Starý Stránov. Ohromující dojem pokory ještě umocňuje bouřlivý šum větru, prohánějícího se v korunách stromů a hukot nedalekého jezu. Prolezl jsem nejeden krchůvek, ale jen málokde je dojem bejt olam tak mocný jako tady.

O hřbitově

Dochovalo se zde na 150 náhrobků, vesměs pozdně barokního, zejména klasicistního a místy i emancipačního typu. Převažuje pískovec: trochu nomen omen. Nejstarší čitelný náhrobek je z r. 1732 a patří Hindl bat Lejb Segal, jež zemřela o šabatu dvacátého měsíce švatu; nejmladší pak z roku 1901. Na hřbitově se údajně pohřbívalo až do 30. let minulého století, tyto macevy však chybí, takže nejspíš je v době pozdější, potkal obligátní smutný osud zpeněžitelného obchodního artiklu. Inu, Soudce je spravedlivý, budiž požehnán. Roku 1897 zde byl údajně pohřben rabín z Benátek Leopold Butter. Nikoliv z těch italských, ale těch trochu dál po proudu Jizery. Ovšem v aškenázském světě by ani to Veneto nebylo zas až tak nemožné. Rabínovu macevu jsem ale nenašel. Nebo ji přehlédl. Či snad chybí? Naopak nechybí hrobnický domek na úpatí nad strží hřbitova – jenže byl před takřka sto lety adaptován na obytný dům, toho času sloužící za rekreační chalupu. No, asi bych se zde rekreovat nechtěl, nevím.

Historické prameny

Prameny k místní obci jsou víc než skoupé. Židovské osídlení Zámostí a okolí je prokazatelně doloženo ve druhé polovině 17. století, což logicky odpovídá demografickému přeskupení Židů v Čechách v tomto období. V soupisech familiantů o sto let později se přímo v Zámostí samotném nikdy neobjevuje více než několik usedlých rodin. Další bydlely rozprostřeně v okolních vesničkách: například již zmiňovaném Stránově, Voděradech či nedalekém Strašnově, odkud i pochází toto dnes celosvětově rozšířené aškenázské příjmení. Přirozeným svrchovaným náboženským i správním centrem tak byla nedaleká Bumsla –Jungbunzlau čili dnešní Mladá Boleslav – pod jejíž krajský rabinát Zámostí i ostatní okolní vesničky spadaly. Obec neměla ani vlastního rabína, ale jen Schullehrera – tím byl jistý Abraham Tuben. Z pramenů lze dál už jenom hádat, že košerákem byl nejspíš Alexander Schüller, jenž je k roku 1793 uváděn jakožto nejstarší syn Schutzjuda Samuela, obchodníka ve Stránově. Místní Židé se věnovali obživě tehdy zcela typické – byli to většinou hauzírníci, obchodovali s vínem, kořalkou, obilím, kůží, plátnem, hadry… Dnes již takřka zcela zapomenutý hauzírnický reklamní popěvek „háádry, kóósti, kůůžééé,“ kterým se tehdejší podomní prodavači ohlašovali na českých návsích a náměstíčkách, byl tehdy totéž, co je dneska znělka pojízdné prodejny.

V pramenech a na náhrobcích, jejichž výzkum je v podstatě na začátku, se objevují příjmení rodin Pick, Schwarz, Karbus, Kuhn, Hahn, Fuchs, Neumann, Singer, Oplatek a další. Starší náhrobky jsou přirozeně komplet hebrejsky, přelom představuje turbulentní 19. století, kdy se začíná vkrádat tehdejší lešonejnu – obcovací řeč, tedy němčina. Nejnovější náhrobky jsou již všechny (dva) striktně česky. Dole ve vsi, přímo ve svahu nad hlavní (jedinou) ulicí se dochovala také budova synagogy (čp. 24) neznámého stáří, jednoduchá čtvercová stavba se sedlovou střechou s jihovýchodní orientací. Pochází patrně z počátku 19. století, poprvé je doložena na indikační skice z r. 1842. Roku 1908 odprodána a přeměněna taktéž na obytný dům. Z toho lze nepřímo dovodit, že zámostecká kile zanikla přirozeně koncem 19. století drastickým úbytkem členů, kdy se generace emancipovaných dětí stěhuje z ghett českého venkova do větších měst (Boleslav, Praha, Vídeň). Na kamenném portále dveří je údajně vyhotoven i hebrejský chronostich, já jej však neviděl, neb brejle jsem nechal v autě a pozemek je oplocený. Prý se částečně dochoval i interiér. Třeba budete mít více štěstí (bacha na psa!).

Cílem tohoto článku ovšem není a ani nemůže být vyčerpávající seznam a podrobná monografie. Je to spíš nezměrný obdiv k tomu, s jakou vytrvalostí, houževnatostí a umem naši předkové dokázali žít – i s noblesou umírat – i v tak existenčně nejistých podmínkách. Písecko-lhotské židovské dědictví je toho nádherným mikroregionálním dokladem. A také zcela zaručeným tipem na jednodenní postcovidový výlet.

David Kraus

Foto autor