Po plodných třinácti letech strávených v Mikulově, kde se věnoval nejenom práci spojené s vedením vrchního rabinátu a místního bejt dinu, ale také práci talmudicko-pedagogické (vedl zde svou vlastní ješivu a dodnes je zde po něm pojmenováno náměstí v tehdejším ghettu), tedy rabín Oppenheim (známý také jako Oppenheimer) roku 1702 odchází do metropole na Vltavě, druhdy světového centra židovství. Zde je jmenován vrchním pražským rabínem, kterým zůstal třicet čtyři let až do své smrti v roce 1736.
Císařským výnosem z roku 1718 byl také zároveň později povýšen do úřadu vrchního zemského rabína českého i moravského a obě funkce vykonával z Prahy až do své smrti. Ještě za svého působení v Mikulově (roku 1701) byl Oppenheim také jmenován „Knížetem země izraelské“ (Nasí Érec Jisra’el), později i rabínem Jeruzaléma, což bylo bezpochyby vyjádření díků a uznání podpory tamní, v té době nepočetné, avšak symbolicky nesmírně důležité židovské komunity; především za jeho finanční zásluhy, z velké míry spolurealizované právě se strýcem Samuelem z Vídně.
Taktéž díky strýcově štědré finanční podpoře byla za Oppenheimerova rabinátu v pražském ghettu po ničivém požáru Prahy v roce 1689 vystavena honosná barokní Klausová synagoga, dodnes jedna z největších v Čechách. Na finanční podporu Samuela Oppenheimera dodnes upomíná dedikační nápis na svatoschráně na Tóru.
Za svého života se mu podařilo shromáždit obrovské množství hebrejských a jidiš knih, jeho knihovna čítala asi 8000 svazků (asi 7000 výtisků a asi 1000 rukopisů) a patřila tak ve své době k nejrozsáhlejším sbírkám tohoto druhu v Evropě. Tento počin by opět nebyl možný bez podpory štědrého strýce Samuela; mírně úsměvný až ironický je fakt, že část knih pro něj během osmanské kampaně obstarával coby válečnou kořist samotný princ Evžen Savojský. Drtivá většina tzv. „Oppenheimerovy sbírky“ byla po jeho smrti prodána do univerzitní knihovny v anglickém Oxfordu, kde dodnes tvoří základ zdejší judaistické sbírky.
Jak píše nám známý americký historik Joshua Teplitsky v nedávno vydané Oppenheimově monografii s přiléhavým názvem „Prince of the Press,“ o několik desetiletí později prý o rabínově sbírce prohlásil otec židovského osvícenství Mojžíš Mendelssohn, že „se v ní nachází nejenom množství naprostých unikátů nevyčíslitelné hodnoty, ale zároveň má i jako celek tak nedozírnou hodnotu, že k němu sám nedovedu stanovit jakoukoliv cenu.“ V Teplitskyho knize se mimochodem mnoho těchto výše zmíněných rarit nachází v obrazové příloze – práce zcela jistě patří k jedněm ze zásadních pojednání v oboru.
Je také nepochybné, že Oppenheimova knihovní sbírka pozvedla tehdejší intelektuální život středoevropského prostoru nejen ve své době, ale vlastně jej obohacuje až do současnosti. Mezi mnoha těmi různými bibliofilními poklady, které Oppenheim našel, jmenujme třeba téměř kompletně dochovaný rukopis komentáře k Tóře z pera rabína Šmuela ben Meira řečeného Rašba“m – vnuka Rašiho, jenž byl do té doby považován za ztracený. Člověk si takřka uvědomí, že co do počtu, reprezentuje toto dílo jen jednu tisícinu celého fondu rukopisů! A i to je odkaz Oppenheimovy práce a „jeho“ Bodelian Library.
Rabín Oppenheim byl sám samozřejmě velice plodným spisovatelem; je autorem asi dvaceti knih zabývajících se zejména halachou a aggadou, včetně nejznámějšího díla, svazku rabínských responzí s názvem נשאל דוד – Byl tázán David.
V jeho rabínských responzích lze nalézt historický, dnes až nepředstavitelně syrový a krutý odraz tehdejšího židovského života v raném novověku, plný násilí, válek, epidemií, ale i vnitřních komunitních sporů a pikantností. Samozřejmě vše v optice halachických zamyšlení a patřičných ustanovení. Například případ jednoho válečného svědectví o tom, jak byla jistá na smrt nemocná Židovka naposledy spatřena v noci v kritickém stavu, jak se jí snaží zachránit kuručtí felčaři. Předpokládalo se, že nepřežije, a její manžel tedy ještě předtím, než sám musel z města prchnout, aby si zachránil holý život – příchod jakéhokoliv vojska vždy odnesli jako mezi prvními také místní Židé – si od ní zajistil povolení k případnému novému sňatku. Po devíti letech se žena však objevila zdravá a živá a snažila se přimět manžela, aby se se svou novou manželkou rozvedl. Oppenheim nakonec v této záležitosti rozhodl tak, že druhé manželství je právoplatné. V jiném responzu se hovoří o svědectví jistého rabína Wolfa Schidlowa z vesničky Zehlim poblíž dnešního Mattersdorfu, jenž popisuje, jak byl zajat kuruckými vojáky a když byl veden přes les nedaleko vesnice, byl očitým svědkem toho, jak zde byly pohozeny těla povražděných a oloupených místních nešťastníků – včetně několika místních Židů, jenž byl schopen osobně identifikovat. Tento fakt je nejen smutným obrázkem tehdejší doby: z halachického pohledu se samozřejmě jedná o počátek formálního právního procesu prohlášení osoby za mrtvou, podobně jako to zná i současný právní řád – a z od nich se odvíjejících dalších právních úkonů, například právě možnost pozůstalých žádat o sirotčí podporu či se znovu oženit. Podobně hrůzných zpráv z tohoto období najdeme v Oppenheimově díle nespočet nejen „od nás,“ ale i odjinud: Například tragický osud kupce Wolfa Chajima z nizozemského Nijmegenu, který byl ve Španěly ovládaném Brabantsku zajat, oloupen a uvězněn. Při následném pokusu o útěk se utopil.
Oppenheimovo dílo nám ale také poskytuje cenný náhled do běžného, každodenního života kehilot té doby; kouzelný je například (téměř modelový talmudický) případ daru od člověka nežidovského původu Židovi: jistý šlechtic věnoval „svému“ Židovi jako uznání živého jelena. Ovšem se zlomenou nohou! – čímž se stává zvíře automaticky trejfe. Dotyčný se tedy dotazuje, zda v takovém případě smí zvíře zabít a zpeněžit při prodeji někomu, kdo není židovské víry, tudíž je pro něj konzumace možná.
Až anekdoticky úsměvně působí například zmínky o tom, jak se manželka usvědčeného židovského zloděje přeje nechat okamžitě rozvést. Manžel s rozvodem sice souhlasí, ovšem za podmínky ponechání si věna. Nebo spor rabína Nathana Munka ze Slavkova s rabínem Menachemem Mendlem z Rousínova, kde druhý jmenovaný přijel oddat pár do Slavkova bez svolení místního rabinátu.
Řada otázek se logicky týká také případů kašrutu vína – Mikulov byl v té době jedním z největších výrobců košer vína v Evropě! Jedna zpráva se například týká židovského obchodníka s vínem, který se se svým drahocenným nákladem na chvíli zastavil ve vesnici kdesi v Rakousku, kde se však od místních dozvěděl, že za vesnicí řádí banda loupežníků. Raději tedy poslal svého nežidovského vozku i s nákladem napřed samotného a sám ve vesnici zůstal, aby případné lupiče zmátl. Položená otázka pak zněla, zda je víno i nadále košer, pakliže za daných okolností přišlo o řádný dohled. Oppenheimer se přiklonil k názoru, že je. Čirou autorovou spekulací a rýpnutím pak je, jak by asi v tomto ohledu rozhodl jeho o hodně přísnější předchůdce – Maharal.
Vážnost Oppenheimerova úřadu je taktéž patrná na mnoha místech jeho díla; je často žádán svými studenty i rabíny z okolních obcí ucházející se o rabínské či jiné úřady, aby jim poskytl své doporučení a požehnání. Podpora nebyla pouze duchovní – rabín Ja’akov Abraham z Lipníka nad Bečvou píše: „Vím, že jste štědrý i v otázce peněz a že podporujete židovské učence“.
Rabín David Oppenheim patří vedle rabiho Löwa, Jom Tov Lipmanna Hellera, Kli Jakara či Jechezkela Landaua k nejvýznamnějším rabínských osobnostem Čech a Moravy, jehož dílo a odkaz je dodnes celosvětově ceněno a studováno. Jeho náhrobek, honosná raně barokní tumba, se nachází na Starém židovském hřbitově na Josefově, avšak mírně stranou hlavní „turistické“ trasy, v dnes ne veřejnosti přístupné sekci hřbitova, v „čestné“ první řadě u cestičky vybíhající severním směrem od západní zdi Pinkasovy synagogy směrem k rozcestí „u Maharala“. Náhrobní kámen byl v roce 1978 restaurován – paradoxně v době, kdy tisíce jiných náhrobků byly zlovůlí komunistických úřadů dehonestovány, ničeny a rozkrádány. Pro ne zrovna zběhlé tafofily je taktéž díky péči Židovského muzea v Praze i viditelně označen mosaznou destičkou.
Rabín Oppenheim zanechal četné potomstvo, asi nejvýznamnější byl jeho prvorozený syn Josef ben David Oppenheimer, předseda bejt dinu a rabín v moravském Holešově. Velmi vzdáleným příbuzným pak byl také slavný americký jaderný fyzik Robert Oppenheimer: vůdčí osobnost tzv. Projektu Manhattan, přezdívaný „otec atomové bomby“.
David Kraus