Koupila jsem si diář na rok 2022. To není zrovna novina, o které by bylo záhodno psát do časopisu, byl to ale speciální diář a naprosto mě nadchnul. Devátého října v něm nejenže mají svátek Štefan a Sára, ale dozvíte se také, že je Erev Sukot. A přitom jsem ho nekoupila na židovské obci, ale v papírnictví.
Vydalo ho designové papírnictví Papelote ve spolupráci s JCC Prague. Není to žádná speciální edice – židovské svátky elegantně vpluly do běžného obsahu. Zjevně nejsem jediná, koho tato připomínka židovských svátků potěšila. Když jsem se ním pochlubila na Instagramu, tak mi během několika hodin přišlo spoustu nadšených reakcí od mých přátel, židovských i nežidovských. Něco takového nám zjevně pořád zoufale chybí.
Samozřejmě chybějící židovské svátky v diáři se dají vyřešit propiskou a dvaceti minutami volného času. Pokud chcete detailní rozpis včetně časů začátků svátků, je nejlepší volba zamířit na židovskou obec a koupit si specializovaný židovský diář neboli luach. Můj nový diář mi neřekne, v kolik v pátek zapálit svíčky – ale říká mi, že moje svátky, a potažmo i já jakožto člověk, co je slaví, jsou akceptované a vítané. A to i v občanské české společnosti.
Representation matters – i pro židy
Max Minsky a já asi není vrchol kinematografie. Je to německý film pro děti, který vypráví příběh desetileté Nelly z Berlína. Ta se chce potkat se svou platonickou láskou, lucemburským princem. Zjistí, že basketbalový tým její školy pojede na turnaj, na kterém princ bude přítomný a rozhodne se do týmu dostat. Má to ale háček – neumí hrát basketbal. V tu chvíli přichází na scénu Max Minsky, kterému Nelly píše úkoly do školy a on jí výměnou za to učí hrát basketbal. A skoro mimochodem je Nelly židovka a hádá se s rodinou, proč by měla absolvovat bat micva, když jako správná mladá vědkyně nevěří v B-ha.
Linka věnovaná židovství je v Nellyině příběhu důležitá, ale až druhotná. A to je osvěžující. Filmů, kde se o židovství mluví, je celá řada, ale většinou ho staví do popředí zájmu. Věnují se šoa, židovským dějinám nebo uzavřeným chasidským komunitám. Naopak Nelly je v první řadě šprtka z Berlína s velkými brýlemi, zoufale zamilovaná do prince, a až v druhé řadě židovka. Film jsem viděla ve věku, pro který byl určen, bylo mi asi dvanáct let, a strašně na mě zapůsobil. S Nelly jsem se mohla identifikovat na několika úrovních. Taky jsem byla nemotorná šprtka a taky jsem věděla, že patřím k židovské komunitě. Stejně jako u Nelly to ale nebyla moje primární náplň života.
Dřív jsem ten pocit neměla jak slovy vyjádřit, ale teď už pro něj výraz znám: „representation matters“, volně přeloženo „na zastoupení záleží“. Označuje se jím tak primárně v anglickojazyčném světě tlak na to, aby byly v kulturní, mediální či politické sféře zastoupeny všechny skupiny. Důležitost této praxe se zdůrazňuje právě v kontextu dětí a vyrůstání. Děti a dospívající, kteří nějakým způsobem nepatří k většinové společnosti, nemají často možnost vidět ve filmech a knížkách, kterými jsou obklopeni, lidi jako oni. Podporuje to zpětně status quo, kdy si děti z menšin podvědomě zafixují, že ani ony do rolí, kde celé dětství viděly jen zástupce většinové společnosti, nepatří.
Židé v profesním životě
Židé, jakožto skupina, se kterou se identifikuji, naštěstí v české společnosti není nijak perzekvovaná a troufnu si říct, že ani diskriminovaná (útoky, verbální či fyzické jsou kapitola sama pro sebe, ale i zde bychom měli přiznat, že Česko je velmi bezpečná země). Pocit menšinovosti je ale všudypřítomný. Židovství je pořád bráno jako něco cizího, paralelního k většinové kultuře, ne integrální součást rozmanité společnosti. A to se přenáší i na židy jakožto jeho „nositele“.
Proto je důležité vidět židovské osobnosti ve veřejném životě. Ať už jsou to profesionálové v jakékoli oblasti, slyšet je mluvit o svém vztahu k židovství, ať je jakkoli nepřímočarý či komplikovaný. Obzvlášť v americké současné populární kultuře jsou židé a židovská témata reprezentováni. V české společnosti je ale také činných mnoho lidí identifikujících se v nějaké míře s židovstvím. Takové osobnosti zve na své besedy dlouholetý pražský projekt „Jsem Žid a zdráv“. Debatuje se jak o židovství, tak o jejich profesním životě. Ve virtuálním světě tuto roli přebírá JCC a jejich podcast
j-cast. Jedna rubrika s názvem #pod30 je dokonce vyhrazena mladým židům a jejich činnosti v židovském i sekulárním světě (byla jsem jedním z hostů, všemi deseti doporučuji ale celou sérii, pozn. autorky). Tyto projekty ukazují pestrost, se kterou se v židovské komunitě setkáváme. Židovství se může prolínat uměleckou, vědeckou, politickou, obchodnickou nebo jakoukoli jinou kariérou. Kdyby mi bylo dvanáct teď, nemusela bych se identifikovat jen s Nelly. Mohla bych si vybrat z celé řady dalších vzorů.
Svátky jako akt respektu
A právě proto je pro mě tak důležité vidět v diáři židovské svátky. Protože židovství je součástí každodenního života a každodenní život součástí židovství. Není to tak pro každého, ale pro mě osobně jsou svátky velkou součástí mé židovské identity – a to že jsou akceptovány a respektovány alespoň ve formě uvedení v diáři, pro mě osobně znamená, že akceptována a respektována jsem i já.
Je ale dobré nezapomínat, že nejsme jediní „druzí“ ve společnosti, jediní, kteří slaví odlišné svátky a kdo se pere s výzvami typickými pro menšiny. Z druhé perspektivy jsme zase my součástí většinové společnosti. Beru to proto jako výzvu k empatii a respektu. Měla bych si více vzpomínat na ostatní menšiny a jejich svátky, ať už jsou muslimské, hinduistické, pravoslavné nebo jiné. Osobně adresované přání určitě potěší, stejně jako mě potěší přání k Chanuce. Svou hodnotu ale má i neadresné sdílení, třeba na sociálních sítích. Pomáhá to vytvářet právě tu atmosféru vzájemného přijetí odlišností, kterou bych tak moc chtěla vidět. Přidáte se taky?
Hana Šiková
Tip: Nakladatelství Dingir vydalo na rok 2022 kalendář se svátky pěti hlavních náboženských tradic (hinduismu, buddhismu, judaismu, křesťanství a islámu) a svátky drúzů a samaritánů. Je volně ke stažení a šíření.