Nepřerušený řetězec knížek Petra Balajky-Eidlera s židovskými motivy

Petr Balajka (1958)

Napsat dobrou detektivku, kde reálie „sedí“ a děj si udrží až do konce čtenářovu pozornost, není vůbec lehký úkol. Petr Balajka (alias Petr Eidler) to dokáže. Od roku 1991, kdy vydal svou první knihu, má na svém kontě už patnáct vydaných titulů. Třináct z nich patří do detektivního žánru.

Nejprve bychom měli vyjasnit, kdo je vlastně autorem těch knížek – Balajka, nebo Eidler? Spolupracují spolu, nehádají se? Kde se vzal ten autor s německým jménem Eidler?

Začnu odpovědí na druhou otázku. První detektivku jsem napsal ještě před sametovou revolucí, tehdy vydání trvalo skoro dva roky, takže vyšla až v roce 1991. Použil jsem jména své židovské babičky Tauby Eidler, která pocházela z Haliče, z městečka Žuravno u Lvova, ale během první světové války se provdala za dědečka, který pocházel ze Slezska a sloužil v rakousko-uherské armádě. Oba hovořili polsky a žili pak v Praze, kde se narodila jak moje matka, tak já. Před vydáním své první detektivky Kritická noc (která nestála za moc), jsem měl představu, že Eidler bude psát detektivky, zatímco Balajka takzvaně vážnější literaturu. To se mi zatím podařilo jen románem Viktor a Lady ze Shalottu a životopisnou knihou Ottla o osudu sestry Franze Kafky, která byla zavražděna v Auschwitzu. Tak to i zůstalo, i když kriminálky početně mnohonásobně převažují. Nevím, jestli je to pro českou literaturu dobře, nebo špatně…

Ačkoliv se tvá poslední kniha vydaná před měsícem jmenuje Přerušený řetězec, řada tvých detektivek vycházejících ve stejné grafické úpravě v nakladatelství Moba tvoří řetězec dosud nepřerušený. Knížky detektivního žánru, které vydáváš pod pseudonymem, tvoří už pěkný sloupec třinácti knih.

Po dvou prvotinách jsem dlouho nic nenapsal, protože v bouřlivých devadesátkách na to prostě nebyl čas ani pomyšlení. Pak mě ale vlastní podnikání inspirovalo k napsání další detektivky Muž na špinavou práci, kterou jsem nabídl velkému brněnskému nakladatelství Moba. Vzali ji a od té doby jsem jim zůstal věrný, dokonce mi nabízejí smlouvu ještě dřív, než novou detektivku vůbec odevzdám, stačí jim anotace a název. Všechny kriminálky jsou psané v ich formě a nikdy se neobjeví jméno detektiva. Posledních šest z nich, počínaje Na šábes se nevraždí, se odehrává v židovském prostředí – kolem Židovské obce v Praze. Pokud napíšu další, bude opět z naší obce.

Už samotné názvy tvých knížek jsou dramatické – Kritická noc, Sebranka, Muž na špinavou práci, Klub elitních milenců, Nahá s Davidovou hvězdou, Na šábes se nevraždí, Smrt konvertity, Kdo zabije Evu S.?, Případ Aleny Struskové… Máš vždy předem vymyšlený celý příběh i s názvem, než začneš knihu psát? Nebo se ti děj mění pod rukama?

Mám vždy vymyšlenou základní zápletku nebo motiv zločinu, to je pro mě důležitější než vlastní řešení případu, odhalení pachatele. Většinou vycházím z toho, co se stalo; zvlášť u žido-detektivek, jak jim říkám, rozvíjím nějakou reálnou událost, kterou mi někdo z přeživších vyprávěl. To je ale jen kostra, na kterou navěšuji vlastní, víceméně smyšlený příběh. Vždy se odehrává v současnosti, ale kořeny dramatu leží v minulosti, v holocaustu.

Detektivka je formálně dost složitý útvar, všechno by mělo sedět. Asi v první fázi není možné mít úplně detailní představu, co a jak bude probíhat, takže se opravdu může stát, že se děj začne ubírat svým vlastním směrem, že postavy reagují jinak, než jsem si na začátku myslel… Ale čím větší mám s psaním zkušenosti, tím víc se snažím mít už od začátku co nejpřesnější představu a osnovu děje. V průběhu psaní mě však napadají další motivy, zápletky… Prostě psaní je dobrodružství, výzva. Název mívám většinou již na začátku, už proto, že ho musím poslat nakladatelství. Bohužel, jednou mi název bez mého vědomí změnili, z původně Mrtvé s Davidovou hvězdou udělali Nahou s Davidovou hvězdou.A k tomu dali ještě naprosto neadekvátní obálku, což mě naštvalo.

To, že stopy vyšetřovatelů v tvých knihách vždycky vedou do české židovské komunity, je prvek, který u žádného z ostatních autorů české detektivky nenajdeme. Tím jsi jako autor tohoto žánru originální. Proč ses pro tuto tematiku vlastně rozhodl – počínaje zmíněnou knihou Na šábes se nevraždí?

Tehdy už jsem pracoval jako šéfredaktor novin na Židovské obci v Praze a měl jsem vzácnou příležitost poznat mnoho přeživších, kteří mi vyprávěli své osudy. Ty příběhy jsou tak dramatické, že je nelze nevyužít.

Běžný český čtenář má často o židovství poněkud zkreslené představy. Je tvým záměrem je v knihách pomáhat ujasnit, rozplést?

Snažím se život židovské komunity popisovat realisticky, tak, jak ho znám. Bez falešné mytizace, bez předsudků, a zároveň s humorem a láskou. Je docela možné, že čtenáři, kteří nikdy nepřišli do styku s živou židovskou obcí, mají o jejím životě zkreslené představy, takže mohou být překvapeni nebo rozčarováni.

Zatím tvé postavy bloumaly spíš po Stromovce a jiných pražských zákoutích, v tvé poslední knize Přerušený řetězec jsi hlavní postavu Oskara Rosena poslal na sedmdesát let do Francie. To asi není náhoda, ta země je ti něčím blízká. Jedna kapitola se odehrává v Paříži, je vidět, že se tam vyznáš. Jak dobře Francii a Paříž znáš?

Na začátku byl opět skutečný příběh; cizinec zde cosi zdědil, přijel do Čech a záhadně zemřel. Na tom jsem postavil celou detektivku. Rosena jsem poslal žít do Paříže, protože jsem s to francouzskou metropoli dobře popsat. V posledních třech letech tam díky manželce, která má české i francouzské občanství, trávíme ročně několik měsíců. A protože v cizině je člověk zvědavější než doma, mám asi Paříž prochozenou víc než Prahu.

Autor většinou do svého díla chtě nechtě promítá své osobní zkušenosti. Motiv návštěvníka z ciziny, který přináší zásadní zprávu, se v tvých knížkách často vrací. Zaskočila tě v reálném životě už také návštěva s informací, že na tebe čeká bohaté dědictví?

Postavy z ciziny se v mých detektivkách objevují častěji, ale je to dáno tím, že v zahraničí žije mnoho původně českých Židů, ať už těch, co utekli před válkou, nebo se po válce nevrátili, případně emigrovali po roce 1948 či 1968. Prostě jsme kosmopolitní národ a jsme roztroušeni po celém světě. Mě osobně ale žádné štěstí s nečekaným dědictvím nepotkalo.

A setkal ses někdy v životě s opravdovým zločinem? Jestli ne, odkud čerpáš tak fundované dějové peripetie zapeklitých případů?

S opravdovým zločinem jsem se nikdy nesetkal, ani nemám jasnou představu, jak funguje práce skutečných kriminalistů. Také proto v mých detektivkách vystupuje soukromý detektiv, který ovšem vždy úzce spolupracuje s oficiálními vyšetřovateli. Privátní očko postupuje při vyšetřování tak, jak bych asi intuitivně postupoval já. Dokonce ani nemusí sám odhalit pachatele, není to ostatně žádný génius, ale přesto se na jeho odhalení významně podílí.

I v nejnovější knize ses dostal i do minulosti, k tématu holocaustu. Vysvětlující historické pasáže jako by byly odbočkou do trochu jiného žánru. V poznámkách pak uvádíš 53 vysvětlivek – nejen židovských pojmů, ale i francouzských, německých a anglických slovíček. Není nakonec v téhle knize tvým hlavním záměrem vzdělat trochu českého čtenáře?

Nevím, jestli vzdělat je to správné slovo, ale chci, aby příběh byl pevně zakotvený v reáliích. A protože téma holocaustu, arizace, restitucí židovského majetku, života v Terezíně a ve vyhlazovacích lágrech nemusí být čtenáři důkladněji známé, rád tam vkládám historické pasáže nebo dobové dokumenty, které ale hodně parafrázuji. Jedna čtenářka mi dokonce napsala, že až po přečtení mé detektivky pochopila, co byla arizace.

Kterého z autorů detektivek, českých kolegů, rád čteš?

Musím se přiznat, že z českých autorů detektivek znám a mám rád jen Václava Erbena a Josefa Škvoreckého s Janem Zábranou. Ti už ovšem nežijí. Ovšem starou odeonskou řadu 3x… mám téměř kompletní a dobré detektivky hltám s nesmírnou chutí třeba několikrát, protože vše hned zapomenu. Dnes tak populární severskou detektivku ale nečtu, tudíž ji ani neznám.

Co chystáš nového?

Moba mě už uhání o nový rukopis, ale téma se mi teprve rodí v hlavě, takže jsem jim zatím nic nepodepsal. Při vyklízení dřívějšího bytu jsem teď ke svému nesmírnému úžasu objevil na zastrčeném CD rukopis svého Nemorálního románu, který nikdy nevyšel, protože jsem ho patnáct let považoval za definitivně ztracený. Seberu odvahu, přečtu si ho po letech, a pokud to nebude úplný průšvih, zkusím ho někomu nabídnout. Je tam i židovská linie příběhu, pokus o atentát na prezidenta Klause (k němuž později opravdu došlo), utečenci, milostný příběh a silné ekologické téma. Ale také je možné, že ho zase založím a nadobro pohřbím.

Ptal se Lubor Falteisek

Foto Petr Balajka