Chevra kadiša gomlej chasidim – díl 3.

Moše ben Maimon, zvaný Maimonides, lékař, filozof, dajan a rabín se narodil do rodiny dajana a lékárníka v Córdobě roku 1138, zemřel roku 1204 v Káhiře a pohřben je v izraelském Tiberias.

Maimonidovými pro židovstvo nejpodstatnějšími díly jsou Průvodce tápajících a Dopis do Jemenu. My se však zde nebudeme věnovat ničemu jinému než jeho lékařským názorům a spisům.

Maimonides sloužil jako lékař nejstaršímu synovi Saladina, princi al-Afdalovi. Často přijímal princovy posly se zprávami o princově zdraví. Byl-li Maimonides zdráv, prince navštěvoval a léčil. Pokud sám zdráv nebyl, posílal vzkazy a rady. Proto také napsal pro prince al-Afdala spis ‚‚O příčinách symptomů‘‘.

Maimonides odsuzoval tělesné touhy po jídle, pití a sexu. Saladinův synovec, stárnoucí a téměř impotentní Taqí ad-Dín, byl sexem a svou neschopností tak posedlý, že z toho trpěl horečkami. Maimonides pro něho sepsal lékařský spis ‚‚O sexu‘‘, kde jej nabádal k ukázněnosti a střídmosti, avšak přesto mu předepisoval afrodisiaka a stimulanty, o kterých se vyjadřoval pozitivně. „Duši ovládají emoce a emoce ovlivňují sex. Některé jsou blahodárné – štěstí, smích a odpočinek; některé jsou neblahé – úzkost, žal a averze”.

Aby se Taqí ad-Dín ze své impotence a touhy nezbláznil, předepsal mu Maimonides směs pilátu lékařského s vínem, kterou požíval jako antidepresivum. Též princovi radil inhalovat směs myrty, jantaru a muškátového oříšku a často předepisoval indický černý pepř jako afrodisiakum. Maimonidovy písemné rady muslimskému princi končí slovy: „Kéž Bůh prodlouží tvé dny radosti a kéž tato potěšení budou připojena k radostem věčným…” Že by snad narážka na muslimský ráj s huriskami?

Jako lékař musel Maimonides znát přírodní vědy, fyziku a matematiku. K tomu navíc, ve světě muslimských a židovských lékařů, tedy vzdělanců, musel studovat astronomii a logiku. Nejen židovští lékaři na dvorech sultánů, chalífů a vezírů měli ohromné znalosti farmacie, teologie, filozofie, etiky, literatury, historie a poezie a ovládali několik jazyků. Lékařství většinou nebylo jejich jediným povoláním.
Moše ben Maimon prosazoval osobní přístup ke každému pacientovi. Vyžadoval účast rodiny a přátel pacienta na jeho léčbě. „Lékař by se neměl pokoušet vyléčit nemoc, ale pacienta”. Rád citoval římského Galéna: „Lékař se musí řídit sedmi věcmi: povahou nemoci, povahou pacienta, jeho věkem, zvyky, charakterem města, ročním obdobím a složením vzduchu.“

Na začátku Maimonidova komentáře k Hippokratovým aforismům stojí: „Lékař musí brát v úvahu všechny vnější vlivy, kterým je pacient vystaven. Je-li pacient chudý, musí jej lékař zásobit stravou, léky a vším, co napomůže pacientovi k navrácení zdraví.“ Takové krédo neměl Hippokratés ani Galén. O poskytování stravy či léků zdarma se nezmiňují a Hippokrates říká, že pokud je to nezbytně nutné, má lékař zdarma léčit.

Maimonides poskytoval lékařské konzultace chudým zdarma stejně jako muslimští lékaři, kteří byli povinni léčit zdarma chudé. Pracovali v muslimských nemocnicích, které byly zřízeny pro muslimy i nemuslimy, ženy, muže, děti, pro bohaté i chudé.

Arabské lékařství vycházelo z Hippokrata a Galéna. Ten tvrdil, že fyzické nemoci mají příčinu v narušení rovnováhy tekutin v lidském těle: krev, hlen, žlutá a černá žluč. Lidské povahy nazýváme dle těchto čtyř tekutin: černá žluč – melancholik, krev – sangvinik, žlutá žluč – cholerik, hlen – flegmatik.
Galénova rozvláčnost Maimonida velice rozčilovala, a tak jeho texty zkrátil do příručky, kterou mohli lékaři nosit s sebou. Sám pak sepsal deset lékařských knih: O hemoroidech, O sexu, O astmatu, O jedech, O zdravé životosprávě, O důvodech symptomů, Komentář jmen léků, Kapitoly Mošeho, Komentář k Hippokratovým aforismům a Výňatky z Galéna.
Tak příště ještě trochu o Maimonidovi.

Sylvie Wittmannová