Jidiš zpěv a jidiš vzdor

Suckever a Kačerginski

Před pár dny jsme si připomněli Jom ha-šoa, památku umučených během katastrofy druhé světové války a zločinu holokaustu, šoa nebo khurb, jak se říká v jidiš – jazyce, kterým hovořilo nemalé procento z oněch šesti zmizelých milionů.

U jidiš také zůstane tato připomínka, která se na události této hrozné události podívá okem poezie. Dva autoři,  s kterými se zde setkáváme, nemohou být rozdílnější. Avrom (Abraham) Suckever (1913–2010) byl mistr introspekce, přírodní lyriky a avantgardní experimentátor s hranicemi slova. Šmerke (Šmarjahu) Kačerginski (1908–1954) byl doma spíše na kabaretních pódiích nebo na revolučních barikádách a jeho převažujícím médiem byla píseň.

Přesto oba autory dohromady svedlo vilenské ghetto a úkol, který jim uložili nacističtí okupanti – třídit zabavené židovské knihy a vybírat co z nich půjde do stoupy a co by mohlo posloužit jednou pro plánované muzeum vyhubené rasy. Hrozný úkol pro básníka! Spolu s dalšími příslušníky intelektuální elity židovského Vilniusu se oba autoři úkolu chopili po svém a jako tajná papírová brigáda nejcennější památky s nasazením vlastního života pašovali přes německé kontroly do ghetta a tam je skrývali pro vyzdvižení a záchranu po válce. Díky jejich každodennímu hrdinství se takto zachovalo mnoho nenahraditelných pokladů jidiš písemnictví.

Navzdory těžké situaci v ghettu a dennodennímu ohrožení života našli oba ještě dost sil na to, aby situaci v ghettu nebo později ve vilenských lesích mezi partyzány zaznamenali svými vlastními verši. Suckever v jedné z básní vzpomíná na epizodu, kdy v hromadě bot po zavražděných, které byly sbírány pro odvezení do Říše, nalezl boty svojí matky – a tak se dozvěděl, že zahynula. Báseň sama svým rytmem evokuje dunění kolejí vlaku, který ujíždí kamsi na Berlín a odváží s sebou památku na ty, kteří měli zmizet.

Šmerke Kačerginski naopak volí jinou polohu – polohu vzdoru. Jeho zhudebněná báseň o židovských partyzánech, která se samozřejmě zpívá na nápěv, který nezapře sovětskou melodiku, vznikla skutečně během bojové činnosti proti německým okupantům. Díky Kačerginského vlastní tvorbě i sběratelské činnosti se dochovalo více než 250 takovýchto písní, dílem autorských a dílem anonymních, které popisují židovské utrpení, ale i židovský vzdor ve Vilniusu a okolí.

Třetí báseň, opět Suckeverova, se svým vyznění nachází někde mezi polohou utrpení a vzdoru. Zachycuje legendární představu židovských válečníků-partyzánů z ghetta, kteří odnášejí olověné tiskové desky z tiskárny bratří Rommů a hebrejské litery z nich přetavují na střely do pušek. Rommova tiskárna byla založena v roce 1788 a bylo to místo, kde se tisklo slavné vilenské vydání Talmudu, které je dodnes pokládáno za standardní. Pokud tedy básník chce nepřátelům vzdorovat střelami ulitými z těchto tiskových desek, pak na jeho straně pomyslně bojuje celá tisíciletá židovská tradice. 

Doprovodný text a překlad jidiš básní: Petr Jan Vinš


Vagón bot

Avrom Suckever

A kola duní, duní, co veze mi ten hřmot? Po okraj vagón plní zvuk dusajících bot.

Vagón jak bílá chupa na slunci skvěje se a bot je celá kupa jak lidí na plese.

Snad svatba? K tanci chvíle? Nebo se klamu sám? Ach boty, boty milé, vždyť já vás všechny znám.

Podpatků klapot silný se ptá: ach kam? Vuhin? Z uliček staré Vilny nás hnali na Berlín.

Ach, boty, koho hnali tak zhurta do dáli? Otázka v srdci pálí: Kde nohy zůstaly?

Kdo obouval vás denně, papuče s korálky? Patříte muži? Ženě? Kdo zmizel do dálky?

Proč v tamtěch maličkatých jít děti nemohou? Proč nezáří ty zlaté nevěstám na nohou?

Tu boty známá patka, již poznal bych i dnes. Střevíce, co má matka nosila na šábes.

Podpatků klapot silný dál lká: ach kam? Vuhin? Z uliček staré Vilny nás hnali na Berlín.

Židé – partyzáni

Šmerke Kačerginski

Z hrůzy ghetta vězení do svobodných lesů, místo želez sevření pušku v rukách nesu. Nad polibek sladší snad dotyk její ostrý, se svou zbraní budu rád v jedno tělo srostlý.

Hrstka snadno přivodí víc než milióny, když do vzduchu vyhodí mosty, ešalony. Fašista už třese se, nemá ani zdání, odkud příště vyskáčí Židé – partyzáni.

Pomsta v boji s tyranem ať je psána krví, v svatém boji povstanem, vzejde nám den prvý. Ne, už nikdy nebudem poslední mohykáni, slunce do tmy přivedem my, Židé – partyzáni.

Olověné desky z Rommovy tiskárny

Avrom Suckever

Jako když prostrčíš prsty skrz mříže, bys zachytil svobodou vonící vzduch – tak kradem se nocí, teď tiskárně blíže, kde dřív liter hebrejských tančíval ruch, na básnících leží dnes rozkazu tíže: Nechť v střely se promění olova duch.

Tajemnou rozlomí pečeť mé rámě, na řádcích co od věků útěchou byly, plamínek kahanu, tma jako v jámě, my tavíme střely – a dost máme síly, jako když předkové, ve svatém Chrámě do menór svátečních oleje lili.

Zaplálo olovo, do střel jsou vrytá ta otců slova – hebrejským písmenem, verš z Bábelu se s veršem z Polska vítá, společně plynou teď v kovu tom taveném. Židovská odvaha, ve slovech skrytá, musí svět probudit výstřelů plamenem!

Každý, kdo v ghettu pak spatřil ty zbraně v židovských rukou, jak na stráži bdí, věděl, že Siónu sláva se na ně snáší jako u oné západní zdi; ztracené řádky teď čtou naše dlaně, když olova hlas tiše zavelí: „Jdi!“

Vilenské ghetto, 12. září 1943

Suckever a Kačerginski
Kačerginski jako partyzán