Fejeton česko-izraelské lékařky, která odjela do Polska pomáhat ukrajinským uprchlíkům

Ptám se na to všech pacientů, kteří navštíví naše zdravotnické zařízení („punkt medyčny“) v Tesco hale v polském Přemyšli, kterou předělali na přechodné útočiště pro 3000 uprchlíků z Ukrajiny.

Charkov – Německo, Doněck – nevíme, Charkov – Rakousko, Kyjev – chceme zůstat tady, ale už je tu plno, Charkov – Velká Británie, Nikolajev – nevíme, Donbask – Finsko, Charkov – nevíme, Lvov – nevíme, proč jsme odcházeli… a tak celý den a noc… denně jich přijde asi sto. Jsou to většinou lidé, kteří opravdu nevypadají na to, že by si v zahraničí snadno mohli poradit sami. Ti, co si umějí poradit sami, zřejmě taky nepotřebují spát v Tesco hale. Víc jak polovina z nich nemá zuby a když, tak z nějakého různě drahého či levného kovu, je mezi nimi kromě matek s dětmi relativně dost lidí s psychiatrickou diagnózou, invalidů, osamělých starců a tak dále.

V hale je všeho dost (tedy kromě kufrů, o které se vedou zápasy). Teplé jídlo 24 hodin denně, dětské koutky, veterinární služba, doktor, psycholog, vložky. Co tady není, je soukromí a klid. V podstatě celý den a celou noc je tam živo, jak v obchoďáku, akorát v noci asijští evangelikálové sbalí kytary a jejich monotónní šlágry o Ježíši na chvíli utichnou. Světla se nezhasínají ani v noci (pro schizofreniky a starce žůžo…) kvůli krádežím a sexuálnímu obtěžování. Do haly nemůže nikdo, kdo nemá povolení ke vstupu (QR kód na náramku nebo visačce). Tak nějak se armáda a policie snaží regulovat různé „hodné strýčky“, kteří na všech těchto místech nabízí pomoc osamělým maminkám a jejich dětem. Ptám se jich, odkud jsou, pro určitou představu toho, co můžou mít za sebou, ale mně osobně z nějakého důvodu většinou vyprávějí své osobní tragédie nesouvisející s válkou. „Dceru nám zabili už před léty, žena mě opustila a nová mi nerozumí.“ „Mám dceru v Polsku, ale nechce mě u sebe.“ „Ty modřiny na obličeji mi udělal manžel, utíkám před válkou i před ním.“ A tak dále. Rozbořené domy a padlé příbuzné hlásí taky, někteří ale nemůžou zůstat, protože tam kde bydleli je úplně rozbitá infrastruktura a západní Ukrajina se pro ně stala finančně nedostupnou. 

Někteří samostatní humanisté bydlí ve stanech okolo Tesca, my ale naštěstí spíme v mobilheimech místního hotelu se saunou v ceně. Ten si po koroně taky dost polepšil, stejně jako ostatní zařízení v okolí tím, že sem už dva měsíce proudí dobrovolníci, kteří působí i jinde než v Tescu. 

Ten motiv „odkud přicházíte a kam jdete“, se ještě silněji týká těch, co sem přijeli jako dobrovolníci. V kuchyni jsou nějací Irové, co vypadají jako bývalí (nebo současní) trestanci. „Doktorko, pojď sem, máme dneska výbornej psí gulášek z toho, co tu po hale běhalo. Obojky jsme odevzdali veterinářům,“ volají na mě na noční službě. V ordinaci nám uklízí nějaký kanadský středoškolský profesor v důchodu, z Kanady je také dobrovolnice s jednou nohou, drandící neustále po Tescu na vozíku s různými předměty v zubech, které převáží sem a tam podle potřeby.

Válka je katarze a příležitost k prožití různých sentimentů. Izraelci se v tom samozřejmě vyžívají ze všech nejvíc. Z naší skupiny máme všichni původ v Evropě a zrovna ti členové výpravy, kteří nemluví rusky, mají pohřbené prarodiče tady v Přemyšlu a v okolí. Byli jsme s kolegyní navštívit dům, kde se narodil její otec. Vzpomněla jsem si samozřejmě, jak nás tatínek varoval před podobnými návštěvníky a před větou Das war unser na naší chaloupce osvobozené od sudetských Němců, ale nakonec se nám podařilo do objektu proniknout, vyjíst ho a odnést si Žubrowku. Dnes byl Den holocaustu a všichni izraelští dobrovolníci z okolí se sešli na místním židovském hřbitově připomenout si ústřední motiv toho, proč tu jsme. Jsme prostě zájezd pryčnohledačů (neologismus z knihy Jáchyma Topola, kterou jsem dostala od paní Vodičkové – pryčnohledači jsou lidé, poháněni svým transgeneračním traumatem, jezdí navštěvovat koncentrační tábory, kde osahávají pryčny, na kterých leželi jejich předkové).

 Sentiment oživují i naše zdravotní sestry – Nataši. Jedna z Ukrajiny – v 16 letech otěhotněla s Ukrajincem židovského původu, vzala si ho a odjela do Izraele. V podstatě nevěděla, co slovo Žid znamená. Teď se po třiceti letech vrací na pomoc Ukrajině s izraelskou výpravou. Další Nataša nás zase všechny pobláznila hledáním polského parfému Być może (takhle přesně mluví moje pratchýně), který používala celá generace ruských žen a jejich dcery na to teď vzpomínají. Nakonec jsme ho sehnaly. Páchne to jak Pitriol, ale taky jsem jeden koupila spolu s kultovní Pani Waleska.

Vaše včerejší trauma je vaše zítřejší zaměstnání, které vás bude živit. Věří tomu i dříve zmiňovaný Jurij, zvaný profesor Vagus, zabývající se léčbou traumatu aktivací bludného nervu (lat. nervus vagus) pomocí hlubokých vdechů. Zdá se mi, že bludný nerv tu máme všichni velmi aktivní.

Pavla Špinarová

Foto autorka