Ve východočeském městě Rychnově nad Kněžnou, které proslavil ve svých knihách už zdejší rodák Karel Poláček, bylo koncem dubna odhaleno prvních patnáct stolpersteinů, které česky nazýváme kameny zmizelých. Jsou instalovány u zdi domů, kde naposledy bydleli Židé, kteří skončili svůj život za okupace tragicky, zpravidla ve válečných lágrech. A co je nejsmutnější, mezi oběťmi holokaustu jsou i děti.
Myšlenka připomínat si zahynuvší občany v době šoa tímto způsobem vznikla v Německu. Vůbec první památečný kámen byl zabudován v Kolíně nad Rýnem před radnicí v prosinci 1992 a šlo o projekt Guntera Demniga. Od roku 1995 mají kameny současnou podobu a rozšířily se už skoro po celé Evropě. U nás byl první zabudován do dlažby roku 2008. Od té doby stolpersteiny, česky nazývané kameny zmizelých, už dobře známe, v Praze jich bylo instalováno již 373!
Rychnovští Židé nejsou zapomenuti
Tyto speciální kamenné krychle o hraně 10 cm s mosazným povrchem nacházíme zabudované v dlažbě chodníku poblíž domu, kde oběť holokaustu naposledy žila. Ve vzdálenosti kamenů od zdi ale existují značné rozdíly. Ty rychnovské jsou skoro až u ní. Myšlenka, že by o ně lidé měli – ať už skutečně, nebo pomyslně – zakopávat, má svůj účel: lidé si jich tak všimnou a připomenou si jejich nositele. Vzhledem k době, která uplynula od šoa – téměř osmdesát let – si je však v tomto městě budou připomínat jen obrazně, konkrétní lidské tváře si patrně už nikdo nevybaví. To však nic neubírá na šlechetném úmyslu.
V tomto bývalém okresním městě pod Orlickými horami žili Židé pravděpodobně po dobu tří století – byla zde totiž nejstarší židovská obec v Královéhradeckém kraji. Židovská ulice, kde podle tradice občané stejné víry sídlili, vedla od náměstí směrem k nádraží. Dodnes je zde funkční historická synagoga s rozlehlým rabínským domem v sousedství, ale židovská obec po válce zanikla. Město postihl v roce 1830 velký požár, který zasáhl i synagogu, a tak se původní listiny, které by nám přinesly přesnější informace o zdejší komunitě, nezachovaly. Pozdější údaje už jsou opět přesné – v roce 1893 zde žilo 216 občanů hlásících se k židovství, od té doby jich však zvolna ubývalo, až tento trend vyvrcholil v tragickém válečném období v letech 1939–1945.
Toto východočeské město nedaleko polských hranic má docela bohatou židovskou historii. Jména jako Abeles, Deutschmann, Fischer, Fleischer, Goldmann, Kohn, Ledeč, Löwenbach, Löwy, Thorsch, Weiner, Weisbach… a také Poláček zde do druhé světové války byla běžná. Na většinu z nich zbyly po roce 1945 už jenom vzpomínky. Jména zahynulých najdeme na umělecky zpracované pamětní desce před synagogou. Ve městě v průběhu historie působila řada učených rabínů a kantorů, ať už to byl třeba Šalamoun Lengsfelder, který ve zdejší židovské obci zastával funkci rabína po dobu třiceti let, po něm pak nastoupil rabín Heřman Kohn. Stanovy zdejšího bratrstva Chevra kadiša pocházejí z roku 1790(!) a v té době byl logicky zřízen i zdejší hřbitov. Židé na něj dostali vymezený prostor samozřejmě za městem v kopcovitém terénu, který zřejmě nikdo nechtěl, jak bývalo tehdy křesťanským zvykem. V roce 1869 byly pak potvrzeny stanovy zdejšího spolku židovských žen.
Prvních, ale nikoliv posledních patnáct
Svůj kámen zmizelých tu dnes má nyní prvních patnáct občanů, oběti šoa. Další kameny budou následovat, jak slibuje zástupkyně ředitele Muzea a galerie Orlických hor Irena Krejčí, která je iniciátorkou celé vzpomínkové akce ukládání kamenů zmizelých. Na slavnostní odhalení přijeli také zástupci Federace židovských obcí a pražského Židovského muzea Jiří Daníček a Arno Pařík.
Svůj stolperstein tu má teď známý spisovatel a zdejší rodák Karel Poláček – tady jde ovšem tak trochu o výjimku z pravidla, protože v době odjezdu do Terezína už žil řadu let v Praze. Město však jeho památku pečlivě uctívá, zejména pravidelnými festivaly Poláčkovo léto.
Poláčkův kámen najdeme snadno, je hned za rohem náměstí, na začátku Palackého, někdejší Židovské ulici. Byl zabudován u zdi vedle tří kamenů jeho dalších příbuzných před rohovým domem, v němž všichni strávili kus svého života. Ze strany náměstí měli Poláčkovi obchod, koloniál. Rodný dům budoucího novináře a prozaika bychom museli hledat asi o dvě stě metrů dál v téže ulici směrem dolů z mírného kopečka, ale chátrající stavba, kterou ještě pamatujeme obydlenou chudobnou paní Ankou Kuchařovou a jejími dětmi, byla bohužel namísto opravy a umístění pamětní tabule prostě zbořena. Na jejím místě dnes najdeme panelák.
Poláček se od počátku války, kdy byl pro svůj původ vyhozen z Lidových novin, zaměstnal u Židovské rady starších – dnes bychom řekli u vedení Federace židovských obcí. Jezdil po protektorátu a sepisoval knižní fondy jednotlivých židovských obcí. Docela přijatelné zaměstnání, řekl bych. A to, že v mládí, v roce 1919, po deziluzi, kterou si přinesl z 1. světové války, ze židovské náboženské obce vystoupil, rada starších zřejmě velkoryse pominula.
Smutek může mít zlatou barvu
Karel Poláček (1892–1945) se svou životní družkou, právničkou Dorou Vaňákovou rozenou Weiszovou (1907–1944), musel odjet v roce 1943 nejdříve do Terezína, tak jako většina českých Židů. Další stanicí byla ovšem Osvětim, kde byla smrt už na dosah ruky. Naštěstí tam Poláček nezůstal, smrt zatím přešlapovala, vyčkávala… Na kost vyhublý Poláček ji však stejně potkal, velmi pravděpodobně k tomu došlo 21. ledna 1945, což odpovídá datu selekce v Gleiwitz (Gliwicích). Naštěstí svou dceru Jiřinu, ještě ne osmnáctiletou, poslal včas do Anglie, kde válku přežila, i když i pro ni to bylo těžké. Zpočátku například neměla kde bydlet. Jiřina Poláčková se později provdala a nesla pak manželovo jméno Jelinowicz. Válku přežila a z jejích dvou synů se po emigraci v Kanadě jeden, Tomáš, vrátil do České republiky, kde dodnes žije.
Šoa vystavilo definitivu 56 rychnovským občanům. Je to smutná procházka po místech, kde jsou umístěny zlatavé kameny. Smutná, ale přesto nadějeplná. Město na ně nezapomnělo, téměř po osmdesáti letech si je připomíná. Z patnácti kamenů jich celá třetina, pět, oživuje památku těch, co tragicky zahynuli v dětském věku.
Kroniky říkají, že ze všech židovských dětí z celého okresu Rychnov nad Kněžnou se z lágru vrátilo pouze jedno – Tomáš Lederer z nedalekých Kvasin. S matkou, ale bez otce. A provázely je až neuvěřitelné problémy – po návratu jim nechtěli vrátit dům, kterým jim původně patřil. Někdo jej prý mezitím už koupil, což by ale nemělo platit, protože byl Ledererovým nacisty ukraden. Není divu, že zklamaní Ledererovi skončili po pár letech v emigraci. Z necelých 300 deportovaných lidí z okresu přežilo jen dvacet.
Datum 27. dubna pro pomyslné odhalení zdejších kamenů zmizelých, stolpersteinů, nebylo vybráno náhodně. ‚‚Akce se konala v předvečer významného dne Jom ha-šoa, tedy Dne památky na šoa a na hrdinství, který připomíná šest miliónů Židů zavražděných během 2. světové války,‘‘ uvedla zástupkyně ředitele a knihovnice rychnovského muzea – hlavní organizátorka celé akce Irena Krejčí.
Zdejší muzeum má vizi, že by každý rok uctilo památku několika dalších obětí holokaustu položením dalších kamenů, záleží to ovšem na jeho finančních možnostech. „Letošní výběr byl proveden tak trochu náhodně,“ říká Irena Krejčí. „Letos uplynulo 130 let od narození Karla Poláčka, a i když je zvykem pokládat kameny u posledního bydliště před transportem, v tomto případě jsme jej chtěli připomenout i v Rychnově. Vedle spisovatele tu má svůj kámen i Milan a Berta Šťastná s manželem. Dále byla vybrána rodina Tchorschova, protože jsme chtěli připomenout tragické dětské oběti (Helena Thorschová, nar. 13. 9. 1937). Muzeum má totiž edukační program pro žáky 7. až 9. tříd, Synagoga promlouvá – Památník Karla Poláčka. Druhá světová válka přinesla mnoho smutných tragédií. Tou největší je osud židovského obyvatelstva. Během programu si skrze příběhy vybraných židovských dětí z našeho okresu ukážeme události v jejich chronologickém sledu a připomeneme si, jak důležité je na tyto skutky nezapomenout.
A jedním dítětem v programu je i Honzík Deutschmann (nar. 18. 7. 1935), „jeho“ kámen je na Poláčkově náměstí. Vzhledem k tomu, že nebylo jisté, kdy dojde k předláždění celého náměstí, tak byla vybrána Helenka Tchorschová. K položení nové dlažby došlo nakonec v dubnu, takže se odhalovaly kameny i za rodinu Deutschmannů. Teď jsou trochu špinavé a náš pan konzervátor je bude muset trochu vyčistit,“ končí Irena Krejčí, dobrá duše a spiritus agens této pro město významné události.
Lubor Falteisek
Foto autor a Muzeum a galerie Orlických hor
Kameny zmizelých v Rychnově nad Kněžnou
Palackého ulice čp. 47
Milan Poláček (nar. 18. 10. 1907)
Karel Poláček (nar. 22. 3. 1892)
Kamil Šťastný (nar. 8. 4. 1894)
Berta Šťastná (nar. 13. 9. 1901)
Palackého ulice č.p. 696
Jan Thorsch (nar. 25. 2. 1902)
Anna Thorschová (nar. 2. 2. 1911)
Helena Thorschová (nar. 14. 3. 1937)
Rodina včetně šestileté Helenky skončila v roce 1943 v Osvětimi.
Poláčkovo náměstí čp. 86/87
Theodor Deutschmann (nar. 17. 4. 1865)
Otto Deutschmann (nar. 3. 2. 1899)
Ella Deutschmannová (nar. 20. 6. 1908)
František Deutschmann (nar. 17. 9. 1931)
Jan Deutschmann (nar. 18. 7. 1935)
Františka Deutschmannová (nar. 25. 2. 1907)
Josef Deutschmann (nar. 25. 6. 1931)
Pavel Deutschmann (nar. 11. 5. 1934)