Hilel Kieval: Pro společnost bylo jednodušší obvinit Žida z rituální vraždy, než přiznat vlastní vinu

Zdroj: Washiongton University in St.Louis

Hilel Kieval je celosvětově uznávaným profesorem židovských dějin, který působí na Washingtonově univerzitě v St. Louis. V sedmdesátých letech studoval v Praze, kde se zabýval otázkou národnostního konfliktu a jeho vlivu na židovské obyvatele českých zemí. Jeho disertační práce vyšla knižně pod názvem: Formování českého židovstva: Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918. Tento akademický semestr strávil profesor Kieval na Karlově univerzitě, kde vedl kurz o rituálních vraždách.

Ve svém výzkumu se zabýváte velmi konkrétním úsekem českých židovských dějin, a to konkrétně obdobím od roku 1870 do roku 1918. Kudy vedla vaše badatelská cesta? Jak jste se k tomuto tématu dostal?

O židovskou historii jsem se zajímal od začátku svých studií na Harvardu. Studoval jsem historii a literaturu se zaměřením na moderní evropskou literaturu. Podařilo se mi propojit svůj program s přednáškami o dějinách Židů. V magisterské práci jsem se zabýval obdobím šoa ve Francii. Podařilo se mi vyjet na studijní pobyt do Paříže, kde jsem pracoval na výzkumu ilegální sítě pomoci židovským uprchlíkům z nacisty okupované Francie. Psal jsem o podzemní organizaci, která se snažila z Francie dostat do bezpečí židovské děti. Díky propojení se sirotčinci, paděláním dokladů a riskantním přesunům byly děti posílány přes hranice do Švýcarska a dál do bezpečí. Téma šoa však není možné studovat dlouhodobě. Je to téma velmi skličující a omezené. Věděl jsem, že se jím nechci zabývat dlouhodobě. Můj roční studijní pobyt v Basileji ovlivnil můj další badatelský zájem, zaměřený na střední Evropu. Věděl jsem, že se chci zabývat moderními dějinami Židů v této oblasti a zároveň pro mě byl zajímavý přelom 19. a 20. století, kdy se formuloval nový pohled na židovskou identitu a myšlení. Vznikaly nové politické hnutí a ideologie, včetně sionismu. Také mě ovlivnil komentář mého profesora Yosefa Yerushalmiho, abych také studoval, jak Židé žili, a ne pouze jak umírali. Kombinace těchto faktorů a můj zájem o národnostní konflikt mě přivedl do Prahy.

Věděl jsem tedy že se chci zabývat moderními dějinami Židů v českých zemích. Zároveň jsem ale již nechtěl zacházet do tématu německo-židovské Prahy. O tom již bylo napsán spoustu studií. Badatelé předpokládali, že k zachycení historie Židů v českých zemích stačí němčina. Chtěl jsem zachytit nový úhel pohledu, a tak jsem se dostal k tématu česko-židovské integrace. Začal jsem tedy studovat český jazyk a zapsal jsem se do letní školy slovanských studii. To bylo v roce 1975. Můj letošní rok v Praze je vlastně výročím 45 let od mé první návštěvy.

Zaměřil jsem se na otázku, jak se národnostní konflikt mezi Němci a Čechy otiskl na vývoji židovských dějin, na formování českého židovstva. To byla má disertační práce, která byla později vydána jako kniha.

Je zajímavé, že v západní světě je židovská historie v Praze spojována pouze s německým narativem. V českých zemích se naopak o židovské historii hovoří spíše z českého úhlu pohledu. Pražská komunita se ke své německé historii příliš neodkazuje. Všiml jste si tohoto trendu? A jak probíhalo vaše studium politicky choulostivého tématu?

Ano, tento trend byl velmi očividný. Všiml jsem si například, že v Jeruzalémské synagoze byly začerněny německé nápisy na vitrážích oken. V 70. letech nebylo vhodné mluvit o židovském nacionalismu a identitě vůbec. Věděl jsem, že můj výzkum zahrnuje téma politických hnutí a ideologií, která nebyla v období 70. let vítaná, a to včetně sionismu. Oficiálně jsem zpracovával téma židovské integrace, ale samozřejmě jsem narážel na problematická témata. Pamatuji si například, když jsem při bádání v Židovském muzeu potřeboval vyhotovit kopie českojazyčného tisku, jako Rozvoj či Českožidovské listy, to nebyl problém. Když jsem ale chtěl dělat kopie z německojazyčných tisků, například Selbstwehr, nebylo mi to umožněno. Doporučili mi tenkrát požádat o kopie raději v Národní knihovně v Klementinu.

Samozřejmě to má souvislost s rozhodnutím exilové vlády transformovat poválečné Československo v český stát. Bylo to učiněno odsunem německého obyvatelstva a vyzdvihováním pouze české historie a narativu. Proto asi badatelé, kteří studují dějiny Židů v Čechách, mají opačný pohled. Je jim předkládaná židovská historie jako „spíše česká?“

Jako příklad se dá použít Franz Kafka, který byl českým čtenářům až do roku 1989 téměř neznámý. Jelikož byl součástí německé kultury a komunisty navíc vnímám jako buržoazie, byl veřejnosti režimem zatajen. Situace se změnila až s revolucí. Nyní je z Franze Kafky sice turistická atrakce, ale asi je to stále lepší, než aby byl v české kultuře persona non-grata.

Problém vnímám v polarizaci společnosti v moderních českých dějinách, kdy je člověk nucen vybrat si, zda bude patřit do skupiny Čechů či Němců a zabývat se německou či českou kulturou. Pravdou je, že většina obyvatel českých zemí byla bilingvní a interagovala s oběma světy. I Palacký napsal svou knihu napřed v češtině, Tomáš Masaryk se musel učit česky, aby mohl učit na české univerzitě.

Říkáte, že bilingvnost a národností nevyhraněnost byla v českých zemích běžná. Ale Židé byli často některými nacionalistickými politiky antisemitským způsobem označováni jako nepřátelé českého národa. Proč byli kvůli své nevyhraněnosti lynčováni zejména Židé, pokud to nebylo chování typické pouze pro Židy?

Židé byli trnem v oku nacionalistům zejména proto, že pro ně bylo těžké odhadnout národnostní cítění Židů a jeho budoucí vývoj. Nacionalisty indiferentnost rozčilovala, chtěli, aby si člověk vybral stranu. Například považovali za zradu, pokud člověk poslal děti do německé školy.

Židé se nechovali jinak než většina obyvatel Čech, ale zvláště oni byli pro nacionalisty podezřelí. Jejich národnostní loajalita bylo zpochybňována. V době národnostních bojů vyvstal na povrch problém centralizace vlády a modernizace, kterou započal Josef II. Tento projekt vedený německojazyčným vládcem měl Židy začlenit do státního aparátů – v té době německého. Zakládali se německožidovské školy, Židé museli přijmou německá jména, učit se německy atd. Měli se stát plnohodnotnými členy moderního státu prostřednictvím německé akulturace. Modernizace byla v očích Židů vítána, pokud by znamenala volnost pohybu, vzdělání a kariérní možnosti. Vládní projekt emancipace, začal Josefem II. v roce 1780 ale trval celá desetiletí. V Čechách se ale mohli Židé volně usazovat až po roce 1848 a na Moravě existovala židovská osídlení s židovským politickým systémem až do 20. století.  

Spojení Židů s němectvím v očích českých nacionalistů se snažil zbořit August Stein, zakládající člen Spolku českých akademiků židů v roce 1876. Snažil se Židy vytrhnout ze starého německého systému. Chtěl, aby se modlili česky, chodili do českých škol. Věřil, že pokud se Židé postaví na stranu českého národa, budou moci žít v Českých zemích v míru. Jak vnímáte jeho snahy?

Já osobně se snahami Augusta Steina souhlasím. Není důvod, proč by měli Židé v českých zemích být vnímáni jako Němci. Spojitost mezi Židy a Němci zapříčinil sto let starý projekt habsburské monarchie.

Jedním z bodů, které chci obhájit v mé příští knize, je argument, že česko-židovské hnutí a sionismus se v hlavních myšlenkách velmi podobají. Jsou to dvě strany téže mince. Obě hnutí se shodují v tom, že emancipace – židovská modernizace – byla umělý projekt, který sice přinesl výhody, ale zároveň naprosto změnil dosavadní vývoj židovských dějin.  Zatímco August Stein bojoval za integraci Židů k českému národu, společně s Bohumilem Bondym překládali modlitby a vedli bohoslužby ve Vinohradské synagoze v češtině, sionisté naopak byli proti tomu, aby se Židé museli identifikovat s tím či oním národem, chtěli být uznáni jako samostatná entita. Oba směry tedy protestovali proti josefínskému projektu modernizace.

Pražský sionismus se snažil propagovat bilingvismus. Publikovali jak ve Selbswehru tak i v Židovských zprávách. Někdy šlo o doslovné překlady těch samých článků. Mělo to ale jasně symbolizovat obojetnost, neochotu se vyhraňovat. Chtěli, aby židovská kultura nebyla spojována s jedním či druhým národem.

To byl podle mě záblesk slibné budoucnosti pro Židy v Evropě. Kdo ví, jak by se tento trend vyvíjel, kdyby nepřišla hrůza druhé světové války. V meziválečném Československu slavila sionistická strana mnoho úspěchů. Beneš i Masaryk se o sionismus aktivně zajímali. Benešova vláda povolila Židům oficiálně udávat svou národnost jako izraelitskou. Masaryk osobně navštívil Palestinu a zajímavá je také jeho intervence v procesu s Leopoldem Hilsnerem. Masaryk byl hrdinou pro Židy v Československu ze všech politických skupin.

Zmínil jste postoj Masaryka k procesu s Hilsnerem. Hrála v této souvislosti nějakou roli národnostní otázka? Víme, že Hilsner žil se svou matkou v bytě německé školy, kterou se místní úřady snažily opakovaně zrušit.

Je pravda, že Hilsner s matkou žil v bytě německé školy, která ale skomírala a neměla mnoho studentů. Polenští Židé naopak uváděli češtinu jako obcovací jazyk poměrně brzy, oproti jiným židovským komunitám. Dle mého názoru šlo zejména o to, že k tak hrůznému činu, který šokoval společnost, bylo potřeba vysvětlení.

Věřili tedy skutečně všichni zúčastnění v motiv rituální vraždy, nebo mohly být za domnělým vysvětlením jiné pohnutky? Například Karel Baxa, jenž zastupoval rodinu oběti a obvinil Hilsnera z rituální vraždy, se později v kariéře stýkal s Židy a podporoval židovská hnutí.

Jistě že zde figuruje jistý oportunismus, ovšem věřím, že většinová společnost tomuto motivu upřímně věřila. Bylo to jaksi zakořeněné v lidové tradici. Po tři sta let bylo v Evropě, alespoň na vládní úrovni, obvinění z rituální vraždy považováno za nepřijatelné a ostudné. I přesto se však v moderním státě na přelomu 19. a 20. století toto obvinění znovu objevilo a bylo bráno seriózně. A to v době racionálního myšlení, po technologické a vědecké revoluci.

Strávil jsem mnoho času zkoumáním každodenních styků křesťanu a židů v Evropě kolem roku 1900. Vztahy byli úzké, poměrně intimní, rodiny a sousedé spolu vycházeli. I přesto ale v lidové vědomosti zkrátka existovaly staré pověry. I Masaryk sám uváděl, že jako malý chlapec přecházel na druhou stranu ulice, když naproti němu šel Žid. Činil tak ovlivněn matčiným vyprávěním. Na základě pověr se ale samozřejmě nemohl vést soudní proces. K tomu bylo potřeba mít důkazy, vědecké poznatky, stabilní pilíře pro obžalobu.

Žalující pěti případů obvinění z rituálních vražd v Evropě, které se odehrály v přibližně stejnou dobu, byli schopni tyto pilíře nabídnout a přesvědčit autority o legitimnosti tohoto obvinění na základě vědeckých poznatků moderní vědy. Baxa opravdu propagoval obvinění z rituální vraždy a snažil se vést šetření případu tímto směrem. Zda tak učinil z národnostních důvodů, z důvodů vlastní popularity či z osobního přesvědčení, že mezi Židy byli fanatici, se můžeme jen domnívat. Baxa se později stal starostou Prahy. Podobné případy máme i jinde. Například vídeňský starosta se stal populárním díky svému vyhraněnému antisemitismu, a to ve městě, které tvořili z 20 % Židé. Později spolupracoval s židovskými skupinami a byl ostře kritizován a označován za pokrytce. Jeho reakcí byl slavný výrok: „Já rozhoduji, kdo je Žid.“

Masaryk, jak říkáte, byl pro Židy hrdinou. Za svůj zásah do případu Leopolda Hilsnera byl Čechy ostře kritizován a vystavil svou rodinu velkému nebezpečí.

Ano, Masarykovo rozhodnutí vstoupit do případu Hilsnera bylo velmi nepopulární a Masaryk tím riskoval svou reputaci i bezpečnost rodiny. Podařilo se mu znehodnotit první rozsudek z Kutné Hory, ale přes velké obtíže. Rakouské úřady dokonce zprvu odmítaly distribuovat Masarykovu publikaci Nutnost revidovati proces Polenský. Ohlas veřejnosti byl velmi silný. Masaryk musel poslat ženu s dcerou do bezpečí do Anglie a sám v Čechách čelil výhružkám smrti. Dokonce i studenti demonstrovali při jeho přednáškách. Když žádal vedení univerzity o podporu, bylo mu doporučeno, aby raději odstoupil. Dokonce i univerzita jeho krok odsuzovala. Mainstreamová média v Čechách odsuzovala Dreyfusovu aféru, která se odehrávala ve stejnou dobu. To samozřejmě utvrzovalo pohled na Židy jako zrádce a viníky. Je také potřeba si uvědomit, že smrt Anežky Hrůzové doslova otřásla společností. Tělo bylo odhaleno skupinou pátrajících, bylo rozříznuto na půl a na místě nebyla nalezena krev. Pro společnost bylo jednodušší obvinit skupinu cizinců – Židů, než přiznat vinu násilí na ženách a perverznosti ve vlastních řadách.

Je zajímavé, že dnes má česká společnost k Židům velmi dobrý vztah a o své antisemitské minulosti příliš neví. Kladný vztah České republiky ke Státu Izrael je pověstný. Co se změnilo?

První dekády sovětského režimu byl antisemitismus trestným činem. I po roce 1945 byl silně odsuzován až kriminalizován. Odsunem Němců byl ukončen národnostní souboj a Židé tedy už nemuseli bojovat o svou pozici mezi dvěma stranami. Na druhou stranu byl po roce 1950 Izrael nepřátelským státem pro sovětský režim a jakákoliv podpora sionismu byla trestná. Na jedné straně tedy byl antisemitismus odsuzován, na druhou stranu ale panoval silný antisionismus. Když jsem zde byl v 70. letech, konaly se sice bohoslužby, ale pokud se jich člověk zúčastňoval, obětoval tím svou budoucnost. Židé tedy stáli před těžkým rozhodnutím mezi identitou a budoucností. Pak samozřejmě Slánského proces byl antisemitský. V mediích se otevřeně hovořilo o židovském původu obžalovaných, což mělo evokovat pravděpodobnou vinu. Slánský byl vlastně obviněn ze sionismu, který bytostně souvisel s jeho židovským původem.

Po roce 1989 přišla velká změna, zejména co se týče přístupu státu. Perzekuce Židů za komunismu zabránila tomu, aby Češi spojovali Židy s komunistickým režimem jako je to například v Polsku. Po roce 1989 padlo rozhodnutí české vlády mezinárodně podporovat a obhajovat stát Izrael, což je dnes v evropském měřítku spíše ojedinělý jev. Samozřejmě pro Židy je mnohem jednodušší žít v zemi, která sympatizuje se Státem Izrael. Například dnes v USA Židé zažívají opak. Nejsem expert na toto téma, říkám to pouze jako pozorovatel. Fakt, že český stát je proizraelský velmi usnadňuje život Židům v Čechách.

Ptala se Yvonne Weisgrab Pěnkavová

Foto autorka