Florencie, metropole italského Toskánska, kdysi kolébka renesance, není jen město proslulé světoznámými architektonickými památkami a uměleckými díly v galeriích, ale také místo s jednou z nejstarších, největších a nejvlivnějších židovských komunit v Evropě.
Když ve Florencii vystoupáte na náměstí Piazzale Michelangelo, naskytne se Vám krásný panoramatický pohled na celou Florencii, její památky a řeku Arno. Kromě mnoha chrámů a zejména dominanty města, Dómu Santa Maria del Fiore, spatříte také jednu velkou měďěnou kopuli, podobnou té, jakou má Hagia Sofia v Istanbulu a kterou mezi ostatní chrámy jen těžko zařadíte. Je to Tempio Maggiore, Velká synagoga, jedna z největších synagog v jižní Evropě.
Synagoga, postavená v letech 1874-1882 měla být symbolem židovské emancipace, ke které tamní komunita dospěla poté, co byl jejím členům v roce 1848 udělen status svobodných občanů. A sám tehdejší předseda obce, David Levi, odkázal po své smrti svůj majetek pro účel její stavby. Synagoga byla zbudovaná v sefardském stylu a pracovali na ní tři architekti – Mariano Falcini, Vincente Micheli a Marco Treves. Maurský styl výzdoby byl pro synagogu té doby jednak moderní (vezměte si jako příklad Španělskou synagogu v Praze), jednak vhodný, protože se ve Florencii nikdy nepoužíval v kostelích.
Synagoga přečkala i druhou světovou válku, ačkoli byla obsazena nacisty a využívána jako sklad. Na konci války měla být, jako mnoho dalších památek ve Florencii, srovnána se zemí. Tomu ale zabránili italští odbojáři, kterým se podařilo výbušniny zneškodnit. Poničena tedy byla jen málo a po válce byla znovu plně obnovena.
Kromě toho, že je synagoga dodnes aktivně využívaná pro potřeby komunity, nachází se v jejích prostorách také florentské židovské muzeum (Museo Ebraico di Firenze). Vystaveny jsou zde starobylé rituální předměty mající vysokou uměleckou úroveň, ale také fotografie a předměty denního užití, které spolu s výstavou mají reflektovat historii florentských Židů od vzniku prvních osad až po obnovení komunitní života po druhé světové válce.
Židé se začali usazovat v Toskánsku už během římské éry, příkladem může být židovská komunita v oblasti Oltrarno, která ležela na jižní straně řeky Arno kousek dál od centra Florencie. První zmínku o židovské komunitě přímo ve Florencii ale přináší až Benjamin z Tudely, španělský židovský cestovatel, který v první polovině 12. století procestoval Evropu, Asii a severní Afriku. Skutečný příběh rozmachu židovské komunity ve Florencii však začíná až na začátku 14. století, kdy do Florencie a toskánského regionu začínají přicestovávat italští Židé z jihu Apeninského poloostrova. Většinou to byli obchodníci nebo lichváři. V roce 1428 půjčila židovská komunita ve Florencii peníze papeži Martinu V. a výměnou za to získala pro své Židy ochranu.
Také rodina Medicejských byla úzce spjata s florentskými Židy. Chránila je před kázáními fanatických duchovních, jako byli například Bernardino da Feltre a Girolamo Savonarola, kteří oba prosazovali politiku vyhánění. Florentským Židům bylo nakonec nicméně nařízeno opustit město. Bylo to v době morové epidemie, kdy Medicejští nakrátko ztratili ve Florencii moc. Nicméně fakt, že tamní Židé Florentské republice půjčovali peníze, toto nařízení pozdržel a když se Medicejští v roce 1512 vrátili zpět k moci, stala se Florencie centrem umění a vědy, a na tomto “znovuzrození”, renesanci, se začali podílet i Židé.
Během této doby byli ke dvoru Medicejů povoláváni židovští lékaři a učenci, například Abraham Farissol, geograf a první hebrejský spisovatel, který se podrobně zabýval nově objevenou Amerikou. A sefardský Žid, Jacob Abravanel z Ferrary dokonce přesvědčil Cosima Medicejského, aby umožnil sefardským Židům a marranos ze Španělska a Portugalska, kteří byli vyhnáni v roce 1492, se ve Florencii usadit. Díky tomu začala florentská komunita růst a přicházeli sem i další Židé z celé Itálie.
Jakmile si však Cosimo Medicejský upevnil svou moc, začal vydávat protižidovské zákony, týkající se například zvláštního oděvu pro Židy. V roce 1571 ve Florencii také vytvořil židovské ghetto. V rámci ghetta měli Židé určitou právní autonomii. Zřídili si tu školy, synagogy, trh s košer potravinami a mikve. Ačkoli spolu italská a sefardská kongregace žily vedle sebe víceméně pokojně, občas mezi nimi docházelo k soupeření, protože se původní italská komunita obávala, že bude tou sefardskou vytlačena a přijde o některá svá práva.
K emancipaci Židů, a tedy k dosažení jejich rovnoprávnosti, došlo poté, co město v roce 1789 obsadila Napoleonova armáda. Po revoluci v roce 1848 byla rovnoprávnost opět potvrzena, bylo zrušeno ghetto a florenští Židé získali občanská práva podle nové ústavy. Když pak bylo v roce 1861 oficiálně vyhlášeno Italské království a Itálie byla sjednocena pod vládou savojské dynastie, dostali Židé plné občanství za to, že byli aktivními účastníky tzv. Risorgimenta, hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie. Ghetto bylo srovnáno se zemí, aby se vytvořil prostor pro obnovu města a v roce 1882 byla postavena výše zmíněná Velká synagoga. V roce 1899 pak byla do Florencie přemístěna rabínská vysoká škola (Collegio Rabbinico Italiano), jejíž ředitelem se stal aškenázský rabín Samuel Hirsch Margulies, který byl vášnivým sionistou.
Následná první světová válka představovala období největší asimilace italských Židů. Sdíleli vlastenectví s většinou Italů a aktivně se hlásili do vojenské služby. U armády sloužilo také několik rabínů jako kaplani. Po válce byl židovský postoj k fašismu podobný postojům ostatních Italů – někteří byli pro, někteří proti. Židé ve Florencii se v podstatě rozdělili na 3 skupiny. Někteří se pod vlivem vlasteneckého a nacionalistického cítění rozhodli k fašistickému hnutí připojit, jiní sponzorovali první antifašistické skupiny a další se přidali k k sionistickému hnutí pod vedením již zmíněného rabína Marguliese.
V roce 1931 žilo ve Florencii asi 3000 Židů. Život byl pro florentské Židy příjemný a byli zastoupeni ve většině segmentů italské společnosti. S vypuknutím druhé světové války a nacistickou invazí do Itálie se však život florentských Židů rychle zhoršil. Už rasové zákony z roku 1938 vážně narušily vztahy mezi italskou vládou a její židovskou menšinou. Židé byli zbaveni svých práv téměř přes noc a byli vyhnáni z veřejného prostoru i soukromých institucí. Začali odmítat Mussoliniho fašistický stát, který se zavázal ke spojenectví s hitlerovským Německem. Když v roce 1943 začala nacistická okupace, se mnoho Židů přidalo k odboji a spolupracovalo s partyzánskými jednotkami nebo místními organizacemi na záchraně obětí politické a rasové perzekuce.
Současně s tím začalo zatýkání a deportace Židů a celých jejich rodin. Z deportačních center ve Fossoli, Risiera di San Sabba nebo Ferramonti byly do Osvětimi odvezeny stovky toskánských Židů. Jen několik jich přežilo a vrátilo se domů. A dříve vzkvétající komunita přišla o více než polovinu svých původních členů. Mnoha Židům se nicméně podařilo díky pomoci Italů z Florencie utéct a ukrýt se. Rabín Nathan Cassuto, který tehdy vedl židovskou komunitu ve Florencii, zorganizoval s pomocí dobrovolníků síť lidí, kteří uprchlíkům poskytli pomoc. Sám byl za to následně deportován a zemřel v Osvětimi.
Po válce se začala židovská komunita ve Florencii opět obnovovat, dnes čítá kolem 1400 členů a slouží i menším komunitám v okolních městech jako je Pisa, Livorno nebo Siena.
Anna Bendová
Foto autorka