Není lehké být izraelským voličem. Hašteřivost politiků, rozdělení společnosti i sporný volební systém přivedly Izraelce počátkem listopadu už zase k předčasným volbám. Ty řádné se přitom měly konat až za dva roky. Dobrá zpráva zní, že se Izraelci možná konečně dočkali naděje na stabilní vládu. Špatná je, že výsledek je pro příliš mnoho lidí včetně Židů v diaspoře zdrcující.
Jak známo, jasným vítězem se stal Likud Benjamina Netanjahua, který ovšem dostal jen necelou čtvrtinu hlasů. Druhá byla Ješ Atid Jaira Lapida, jež dokonce měla méně než 18 procent – celkově se totiž do parlamentu dostalo deset uskupení, z nichž některá byla ve skutečnosti předvolebními koalicemi menších stran.
Největší zprávou byl úspěch jednoho takového seskupení, jež pod názvem Náboženský sionismus získalo přes deset procent. Problém spočívá v nedemokratickém a rasistickém programu tohoto uskupení.
Druhou velkou zprávou byl kolaps izraelské levice a nedostatečný úspěch arabských stran. Výsledkem je, že koalice Likudu s náboženskými a krajně pravicovými stranami mají k dispozici 65 ze 120 křesel v Knesetu, a tedy šanci na sestavení stabilní vlády.
Současně se nedá tak snadno tvrdit, že vyhrála „pravice“. Část pravice, například strana Izrael náš domov Avigdora Liebermana, zůstává v opozici vůči „pravicovému“ bloku. Naopak židovské náboženské strany jsou v sociálních otázkách spíše nalevo. Také poměr hlasů vhozených pro oba bloky je skoro přesně 1 ku 1, jenže to neplatí pro rozdělení křesel v parlamentu. Netanjahu dokázal maximálně zužitkovat potenciál svých partnerů, například tím, že pomohl při zorganizování koalice Náboženského sionismu. Naopak středolevý blok s arabskými stranami kvůli neschopnosti se dohodnout mnoho hlasů poztrácel.
Po čem volič touží
Úspěch strany Likud souvisí s osobností jejího vůdce, jeho nesmírnou vytrvalostí a ochotou vést drsnou kampaň. Je také výsledkem touhy podstatné části voličů po stabilitě, bezpečnosti a prosperitě, jejichž příslib vidí právě v Likudu. A také schopnosti Benjamina Netanjahua vytvořit emocionální vazbu s voliči, kteří jsou ochotni zapomenout na jeho korupční kauzy nebo lhaní.
Likud měl už z předvolebního období příslib náboženských stran, Šasu a Jednotného judaismu tóry, že nepůjdou do koalice s nikým jiným. A většinu Netanjahu získal i díky úspěchu zmíněného Náboženského sionismu, který vzhledem ke svým 14 křeslům drží v ruce klíč k Netanjahuově většině. Podle izraelských komentátorů a politologů získala tato strana hlasy lidí, kteří většinou nesdílejí její rasistickou ideologii, ale jsou vyděšeni násilnostmi ze strany některých izraelských Arabů. Volili ji lidé ve smíšených židovsko-arabských městech, Izraelci orientálního původu, žijící na geografické i sociální periferii, část ultraortodoxních Židů, a dokonce i někteří obyvatelé kibuců.
Nyní se všichni ptají, jak velký vliv bude mít Náboženský sionismus na politiku Netanjahuovy vlády. Budou žádat ministerstva a přinejmenším nějaký vliv na silové resorty. V kampani slibovali deportaci arabských Izraelců, kteří se zapojí do teroristické činnosti, trest smrti pro pachatele teroristických činů, větší důraznost policie a oslabení autonomie justice, zejména Nejvyššího soudu. V Izraeli si všímají paradoxu, že „liberál“ Netanjahu nakonec bude poslední hrází proti extremismu svých vlastních koaličních partnerů. Netanjahu je v kleštích – touží po moci a potřebuje se zbavit svých kauz. Nechce ale v žádném případě ohrozit svůj historický odkaz, jako je ekonomická prosperita, kterou by mohlo ohrozit přerozdělování ve prospěch zájmových skupin volících jeho partnery, a také stabilita a Abrahámovské dohody s arabskými zeměmi. Nepřátelství Náboženského sionismu vůči nehalachickým a neortodoxním Židům nepochybně ohrozí vztahy s diasporou včetně té americké.
Velké a malé vize
Netanjahuův úspěch je v řadě ohledů odrazem neúspěchu jeho oponentů. Je to tedy z velké části nezdar „slušňáka“ Jaira Lapida, vůdce strany Ješ atid, který postrádá Netanjahuovo charisma, tah na branku a také bezskrupulóznost. Přitom Lapidova strana ve volbách posílila, ovšem na úkor potenciálních spojenců.
Ti Lapida napadli, že byl příliš sobecký a v honbě za vlastním vítězstvím pomohl oslabit své vlastní partnery, například na levici – Strana práce je slabá, Merec se asi do parlamentu nedostane. Jenže Lapid nemůže za neúspěch středolevého segmentu na izraelské scéně. Obě zmíněné levicové strany, Strana práce a Merec, nedokázaly už celá léta najít svou novou podobu poté, co postupně vymizelo tradiční sociálnědemokratické voličstvo. Jejich příklon k západnímu typu progresivismu nepřitahuje dost zájemců, a chudé voliče naopak často odrazuje. Slabý výsledek zaznamenal i „středový“ Benny Ganc, vůdce nyní až čtvrté strany Národní jednota. Zdá se, že část jeho voličů přešla k Likudu a oslabila tak celý protinetanjahuovský blok.
Poraženými jsou také arabské strany, přestože počet jejich voličů se mírně zvýšil. Arabští politici se nedokázali dohodnout a vystupovali v rámci tří uskupení, z nichž se jedno nedostane do parlamentu a jeho hlasy propadnou (podobně jako hlasy pro Merec).
Tradičním lomem byla mezi arabskými politiky ideologie. Jejich strany zastupují islamisty, nacionalisty i (post)komunisty. Od chvíle, kdy představitel islamistického Raamu Mansúr Abbás zlomil toto tabu (a našel také zájemce na „židovské“ straně v končící vládě Jaira Lapida), vznikl nový lom – aktivismus versus tradiční trucování. Raam měl úspěch, což odráží fakt, že i podle průzkumů si naprostá většina izraelských Arabů přeje, aby se jejich zástupci podíleli na vládě.
Vítězství Netanjahuova bloku je nepochybně milník v dějinách Izraele, státu, který brzy oslaví 75 let existence. Některé hlasy mluví o ohrožení demokracie a vyzývají Lapida, ať se raději spojí s Netanjahuem i za cenu zrušení jeho stíhání. Jiní to vidí jinak. Nevěří, že se izraelská demokracie zhroutí, a těší se, jak se Netanjahu a jeho krajně pravicoví spojenci znemožní, čímž by se prý politika nadlouho pročistila.
Jan Fingerland, komentátor Českého rozhlasu
Foto: Wikipedia