Ivan Kohout: Kantorský zpěv je kázáním pomocí not

Ivan Kohout, foto: Tobias Barniske

S Ivanem Kohoutem jsme si u příležitosti kantorské investitury povídali o studiu na německé Abraham Geiger College, jeho působení v několika českých židovských obcích, podílu na vzniku nového siduru Sulam Ja’akov, plánech do budoucna i o hudbě, kterou rád v soukromí poslouchá.

Můžete prosím vás vysvětlit čtenářům, co kantorská investitura znamená a jak se tím změní vaše práce?

Investitura je slavnostní zakončení kantorského studia, obdoba rabínské ordinace, tedy ustavení do funkce hudebně náboženské autority, jejímž úkolem je vést synagogální liturgii, uchovávat tradici synagogální hudby a vykonávat pro členy obce edukační a pastorační péči.

Moje práce se tím nezmění, protože ve funkci kantora působím už mnoho let.

Řeknete nám něco o škole, na které jste studoval, a kolik let studium trvá?

Studoval jsem na německé Abraham Geiger College. Rabínský seminář liberálního judaismu tam pod hlavičkou Postupimské univerzity vznikl v roce 1999. Od roku 2006 úspěšně zakončilo studium celkem 47 rabínů a kantorů. Pro zajímavost: letos byli ordinováni čtyři rabíni a spolu se mnou ještě jeden kantor – Itamar Cohen.

Ačkoliv samotné studium trvalo od roku 2016, jednalo se o dlouhý proces, neboť mu předcházela pečlivá příprava. Jak jsem o tom mluvil v minulém rozhovoru pro Maskil, k této práci jsem se dostal vlastně náhodou. V Bejt Simcha se několikrát stalo, že se nikdo nechtěl ujmout vedení bohoslužby a já to zkusil. Moje znalosti byly tenkrát velmi skromné, zpočátku jsem se vzdělával jako samouk. Pro přijetí na studia jsem se musel pod vedení několika učitelů naučit hudební teorii, nusach pro všechny základní liturgické události a kantilaci. Učili jsme se také větší kantorské skladby. Věnovat jsem se samozřejmě musel také duchovnímu rozměru tohoto povolání. Kantorský zpěv je vlastně draša v hudbě, kázání v hudbě, kde místo slov vyjadřujeme význam notami. Kantor proto musí studovat i tradiční rabínskou literaturu a číst ji v kontextu vlastního života. Tak získává obsah svého hudebního kázání.

Slavnostní kantorská investitura Ivana Kohouta (uprostřed) v synagoze Rykestrasse v Berlíně. Foto: Jens Reichenbach

Dříve vás kromě Bejt Simcha mohli zájemci zastihnout i v děčínské a plzeňské obci. Plánujete svoje působení rozšířit i do ostatních komunit?

Jako kantor stále primárně pracuji v pražské reformní kongregaci Bejt Simcha a v Židovské obci Děčín. Příležitostně také v Židovské obci Plzeň.

Rád bych své působení rozšířil o výuku chazanutu, aby byly obce samostatnější a měly členy, kteří jsou pro ně schopni vedení bohoslužeb zajistit.

V tuto chvíli vychází nový sidur Sulam Ja’akov, jehož vznik iniciovala právě Bejt Simcha. Podílel jste se na jeho vzniku?

Ano, na vzniku siduru jsem se podílel významně, pomáhal jsem cizelovat jeho koncepci, napsal jsem úvodní texty, podílel jsem se na korekturách textu. Sidur vznikal několik let. S ostatními autory, jimiž jsou Jiří Blažek a David Reitschläger, jsme usilovali hlavně o jeho srozumitelnost. Chceme, aby z něj mohli čerpat všichni. Předobrazem siduru Sulam Ja’akov je sidur Sichat Jicchak, který byl vydán v roce 1903 a který sloužil především česko-židovskému spolku Or Tamid. Kromě hebrejského textu a českého překladu v něm najdete i transliteraci hebrejštiny.

S výsledkem spojený jsem a věřím, že s ním budou spokojení i uživatelé.

A na závěr, jakou hudbu rád posloucháte v soukromí?

Samozřejmě poslouchám kantorskou hudbu. Kromě ní mám ale rád i jazz, hard rock, heavy metal a český i americký folk.

Ptala se Radka Lím Labendz

Slavnostní kantorská řeč
Kol acmotaj tomarna Adonaj mi chamocha. „Každá kost ve mně řekne: Hospodine, kdo je tobě roven.“ (Žalm 35,10) Tento verš jsem si vybral na základě doporučení mého učitele profesora kantora Eliyahu Schleifera a nyní mi dovolte vysvětlit, proč mě tento verš tolik oslovuje. V dnešní době často žijeme odtrženi od své osobnosti. Nežijeme v přítomném okamžiku. Rozhodl jsem se stát kantorem, abych sobě i své komunitě pomohl vrátit se k našemu autentickému já. Věřím, že zpěv je nejmocnějším nástrojem k dosažení této obnovy. Je známo, že ještě než se dítě naučí mluvit, zpívá a vytváří melodie, ohromeno zázraky tohoto světa, které nám dal Věčný. Slibuji, že budu malým dítětem. Budu zpívat v českých synagogách a budu učit chazanut, aby se v každém příchozím mohlo znovu probudit jeho mladé já a radost. Budu zpívat, protože hudba spojuje lidi a léčí těla. Znovu uvidíme krásu tohoto světa, naše písně budou vycházet přímo z našich kostí, budeme zpívat technicky, podporovat hlas silou celého těla a zpívat písně chvály ze středoevropské a východoevropské židovské tradice, která je mému srdci tak drahá. Hudební minulost se opět stane přítomností a my budeme přítomni v okamžiku tak, jak to jen dítě dokáže.
Gratulanti z Bejt Simcha, foto: rabín Grisha Abramovich

Siman tov u’Mazel tov – סימן טוב ומזל טוב

Chceme se podělit o radost, kterou máme spolu s Ivanem Kohoutem z jeho slavnostního ustavení chazanem na Abraham Geiger College dne 1. prosince (7. kislevu) v synagoze Rykestrasse, Berlín.

Přejeme Ivanovi hodně zdraví, pevné nervy a mnoho let v radosti.

Nechť je posilou, poučením a světlem nám, v jeho komunitě, ale i všem Židům v celé naší vlasti.

Bejt Simcha