Od pondělního večera 6. března do úterního večera 7. března jsme slavili PURIM neboli SVÁTEK LOSŮ. Je jedním ze svátků, který nemá svůj původ v Tóře, ale byl ustanoven učenci – chagim mid’rabanan.
Tyto svátky, Chanuka, Purim a Den nezávislosti, jsou svátky, které nám připomínají zázraky, které se během pokolení staly židovskému národu. Příběh, který čteme v biblickém svitku (knize) Ester o záchraně Židů v mnohonárodnostní perské říši z rukou Hamana, který je chtěl vyhubit, je zasazen do historického pozadí vlády krále Xerxa I., staropersky Chšajáršá (486–465 př. o. l.). My jej známe ze svitku Ester jako Achašveróše – אֲחַשְׁוֵרוֹשׁ. O králi se zmiňují též biblické knihy Ezdráš 4,6 a Daniel 9,1.
Název svátku Purim či Svátek losů má svůj původ ve slově פור – פורים, což znamená, los, losy‘ nebo též, osud‘. V asyrštině se nazývá los, osud PÛRU či hebrejsky גורל.
Jiný název svátku nalezneme ve 2. knize Makabejských 15,36, kde se uvádí, že židovští povstalci zvítězili nad armádou krále Demétria I. Sotéra (162–150 př. o. l.), kterou vedl jeho vojevůdce Nikánor. Vojevůdce sám v bitvě padl a tento den nazvali vítězní Makabejští Nikánorův den. Oslava vítězství se konala třináctého dne dvanáctého měsíce, který se syrsky jmenuje adar, jeden den před Mordechajovým dnem – יום מרדכי. I tento název se používal pro Purim v helenistické době. Také židovský historik Josephus Flavius uvádí ve svém díle Židovské starožitnosti (kniha II., kap. 6) uvádí, že Židé slaví dva dny Purim.
Na Purim plníme čtyři micvy, které začínají vždy písmenem „mem – מ“:
Čtení megily (svitku) Ester – מגילה מקרא V pondělí večer čteme Megilat Ester poprvé a podruhé v úterý při ranní bohoslužbě.
Posílání porcí jídla jeden druhému (Est 9,22) – מנות איש לרעהו משלוח Vždy posíláme přátelům, známým minimálně dva druhy potravin (porcí). Například čokoládu a biskvity. Jistě je lepší posílat více druhů jídla včetně lahve košer vína nebo i něčeho ostřejšího. Tuto a následující micvu plníme dopoledne po ranní bohoslužbě a po čtení Esteřina svitku.
Dary chudým (Est 9,22) – מתנות לאביונים Dát alespoň dvěma chudým Židům peněžní dar v takové výši, aby si za něj mohli koupit potraviny na slavnostní purimovou hostinu, kterou pořádáme v poledne. Rabi Moše ben Majmon – Maimonides (1135–1204) uvádí ve svém díle Mišne Tora: „Je lepší, když člověk dává více darů chudým, než aby zvětšoval svou purimovou hostinu a posílal více porcí jídla.“
Purimová hostina (Est 9,22) – משתה פורים V poledne pořádáme purimovou hostinu, na níž by nemělo chybět dobré jídlo a pití. Je tradice, že jíme krůtí maso. Proč? Na začátku Esteřina svitku se uvádí, že Král Achašveróš panoval nad 127 krajinami od Indie až po Etiopii. Indie je hebrejsky הודו a תרנגול הודו nebo תרנגולת הודו je doslova, indický kohout‘ nebo, indická slepice‘, česky tedy krocan nebo krůta. Kdysi v Turecku posílali koš s porcemi jídla, vínem atp. a na vrchu koše byla přivázaná živá krůta.
Nyní se podíváme na původ některých obyčejů, které Purim provázejí.
V 5. Mojžíšově 31,18 se uvádí: וְאָנֹכִי הַסְתֵּר אַסְתִּיר פָּנַי – A já zakryji svou tvář… Tato Hospodinova slova se vykládají tak, že dala základ jménu královny Ester, ale též nám ukazují na skutečnost, že v Esteřině svitku se nikde výslovně neuvádí Hospodin jako tvůrce zázraku spásy židovského lidu. Všemohoucí je jakoby skryt za scénou a řídí kroky těch, kteří jsou účastni záchrany Židů perské říše. Podobně i Ester skrývá „svou pravou tvář“ a neprozradí, že je Židovka, až do zlomového okamžiku, kdy prosí svého manžela krále Achašveróše, aby jí a jejímu národu byl zachován život – Est 7,3–4. Tehdy před králem a dvořany veřejně obviní králova vezíra Hamana z úmyslu a přípravy genocidy všech Židů.
To se již dostáváme k tradici zakrývat si na Purim obličej maskou a převlékat se do různých maškarních kostýmů. Tato tradice má svůj původ pravděpodobně ve středověké Itálii, kde to bylo běžné při masopustních průvodech. Italský rabín Jehuda ha-Levi Minz (1405–1508) uvádí, že si Židé dávali na obličej masky a měnili si šaty – muži si oblékali ženské šaty a ženy mužské, a tak porušovali jasné zákazy Tóry. Rabín to povolil, neboť jak sám psal, že viděl takový zvyk u „velikánů a u spravedlivých světa, blahé paměti, u nichž jsem vyrůstal, kteří viděli své syny, dcery a nevěsty, že si nasazují takové masky a měnili si mužské šaty na ženské a naopak… Měli jistě pro to důvod povolit takovou věc a nebylo pochyb, že by takový oděv představoval nějaký přestupek.“ Naopak pozdější italský rabín Šmuel Abohab (1610–1694) zakazoval oblékání masek o Purimu, neboť v tom spatřoval napodobování zvyků jinověrců – gojů (שו“ת דבר שמואל, סעיף).
Rabín Moše Isserles z Krakova (1530–1572) stanovil: „Co se týče zvyku dávat si na Purim masky a že si muž obléká ženské šaty a žena šaty mužské, není to věc zakázaná, neboť to je pouze za účelem veselí…“ (8. odst., § 696 – שולחן ערוך, אורך חיים)
Další důvod, proč zakrýváme na Purim obličej maskou, uvádí rabi Izrael zvaný Ba’al Šem Tov (1698–1760), zakladatel chasidského hnutí. Jedna ze čtyř micvot, které plníme na Purim, je dávat dárky chudým. Je to vlastně součást micvy dávat cedaku chudým a potřebným. Nejlepší způsob, jak můžeme tuto micvu splnit, je, že dáme peníze chudému (chudým) tak, že on nebude vědět, od koho je dostal. Proto Ba’al Šem Tov říkal, že na Purim se převlékáme do maškarních kostýmů, aby chudí nepoznali ty, kteří je obdarovali.
Dalším zvykem je bití Hamana. Dodnes je zvykem, že nejen děti a mládež, ale i dospělí dělají hluk, například bouchají kladívky nebo střílejí dětskými pistolkami, řehtají řehtačkami – רעשנים – ve chvíli, kdy při čtení Esteřina svitku kantor vysloví Hamanovo jméno, abychom neslyšeli jméno zapřisáhlého nepřítele Židů.
Již rabín Abraham ben Natan Ha-Jarchi (asi 1155–1215) z města Lunel v Provensálsku ve své knize ספר המנהיג uvádí, že děti ve Francii a v Provensálsku mají ve zvyku napsat na říční oblázky Hamanovo jméno a pak jimi bouchat o sebe, když kantor při čtení Esteřina svitku pronáší Hamanovo jméno.
Také rabín Moše Isserles z Krakova ve svých poznámkách k Šulachan Aruchu uvádí jménem rabína Davida Abudarhama, že „děti měly ve zvyku nakreslit Hamana na dřevo a kameny nebo na ně napsat Hamanovo jméno a pak s nimi tlouct o sebe, aby se tak setřela podoba či Hamanovo jméno“. Tak plnily přikázání z Dt 25,19 o vymazání Amálekovy památky zpod nebes. Z toho vznikl obyčej, že při čtení Esteřina svitku v synagoze bijeme Hamana.
Byli však i rabíni, kteří vystupovali proti tomuto zvyku, například pražský rabín Ješaja ben Avraham ha-Levi Horowitz (asi 1565 Praha – 1630 Tiberias) zvaný של“ה הקדוש ve svém díle שני לוחות הברית v části věnované traktátu Megila uvádí: „Viděl jsem mnoho lidí, kteří pochybili ve víně… a o těchto Purimových dnech si tropí ze všeho posměch a vedou si lehkovážně… křičí během modlitby, a tak ruší kantora, že není slyšet jeho hlas.“ Dále uvádí: „Velmi se mi tato věc nelíbí, protože křik lidí v synagoze je tak obrovský, že není vůbec možné slyšet hlas kantora.“
Do ztráty vědomí – עד דלא ידע Purim je jediným svátkem, kdy učenci řekli, že je micva se opít. V traktátu Megila 7 b čteme: Rava řekl: „Člověk je povinen se na Purim zpít vínem tak, že není s to rozlišit mezi, prokletým Hamanem‘ a požehnaným Mordechajem‘.“
Tak to také napsal Josef Karo v Šulchan Aruchu, Orach Chajim § 695, odst. 2.
Rabi Moše Isserles ve svých poznámkách k tomu však dodal: „Nemusí se člověk tak moc opít, ale ať pije více, než je u něj zvykem, a pak ať jde spát. Když totiž spí, nerozezná rozdíl mezi prokletým Hamanem‘ a požehnaným Mordechajem‘.“
Název karnevalového průvodu adlojada – עדלאידע V Palestině se vytvořila nová tradice veselého purimového maškarního průvodu, později též s alegorickými vozy. Poprvé takový veselý karnevalový průvod procházel ulicemi mladého Tel Avivu roku 1912, ještě za turecké nadvlády. Maškarní průvod měl původně název karneval. Od roku 1932 se pro purimový průvod ustálil název adlojada, který navrhl spisovatel a překladatel Izák Dov Berkowitz (1885–1967), zeť spisovatele Šolema Alejchema.
Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji veselý Purim – פורים שמח!
rabín Daniel Mayer