Rozhovor s velvyslankyní Státu Izrael v České republice.
Koncem dubna jsem se na izraelské ambasádě v Praze sešla s velvyslankyní Státu Izrael J. E. Annou Azari, kultivovanou a energickou dámou, která se nebojí podělit o svůj názor. Mluvily jsme spolu o její cestě k diplomacii, zajímavých okamžicích její kariéry, prioritách působení v Česku i o současné politické situaci v její zemi.
Po ukončení rozhovoru jsme ještě dlouho stály mezi dveřmi její kanceláře a povídaly si o filmu, divadle i o vtipných momentech jejího působení ve slovanských zemích. Ty však zůstanou za dveřmi ambasády…
Moc vám děkuji za setkání. Jako první mě napadá otázka, jestli si Praha vybrala vás, nebo vy Prahu?
Já jsem si vybrala Prahu! V této oblasti Evropy jsem již dříve působila, naposledy například v Polsku, do Prahy jsem opravdu chtěla. Když se na ministerstvu vypsala výběrová řízení na otevřené pozice, přihlásila jsem se jen sem, i když je obvyklé se ucházet aspoň o tři posty. Byla jsem tou dobou náměstkyní generálního ředitele pro Evropu a věřila, že mi to vyjde.
A nelitujete? Líbí se vám u nás?
Já obecně na lítost nevěřím. Ale ano, líbí se mi tu. Moc.
Studovala jste historii a anglickou literaturu, magisterský titul máte z politologie. Co bylo tím prvotním impulsem, který vás nasměroval na diplomatickou dráhu?
Původně jsem se o diplomacii nezajímala. Ani jsem vlastně se svým studiem žádný záměr ohledně budoucího zaměstnání neměla. Když jsem si vybrala anglickou literaturu a obecné dějiny, jediné, co jsem věděla, bylo, že nechci být učitelkou. O diplomacii se zajímal můj muž. To on studoval politologii.
A pak jednoho dne, ve třetím ročníku na univerzitě, přišel s tím, že vypisují konkurz na ministerstvo zahraničí. Smála jsem se, protože to bylo něco, co mnohem víc zajímalo jeho. To on studoval politologii. Na tu práci se hodil víc. Já byla v té době přinejmenším z půlky takový hipík. Říkal ale, že umím líp anglicky a že bych to měla zkusit. Zkusila jsem to a oni mě vzali!
Měla jste z toho radost?
Ještě při kadetských kurzech jsem měla pocit, že jsem se tam dostala nedorozuměním. Pak se ale ukázalo, že jsou ještě horší případy, než jsem byla já. (Smích)
Nakonec jste prošla mnoha pozicemi. Už váš druhý post byl pozoruhodný. Moskva je pro diplomaty náročná. Bylo to ještě za dob Sovětského svazu, nebo už v Rusku?
Sovětský svaz se rozpadl v prosinci 1991, já jsem nastoupila až v roce 1995. Moskva tenkrát nebyla úplně moje volba, i když mě samozřejmě nikdo násilím nenutil.
Zase trochu zasáhla náhoda. Když se Sovětský svaz rozpadl, Izrael obratem otevřel v Rusku i v muslimských postsovětských zemích řadu zastupitelských úřadů. Byla to pro nás tenkrát priorita, ačkoliv ministerstvo nedisponovalo téměř žádnými rusky mluvícími diplomaty. V Moskvě byla už tenkrát ambasáda opravdu veliká. Zahrnovala například úsek, který se zabýval imigrací, působil tam politický zmocněnec bez ruštiny. A nějak se prozradilo, že já rusky mluvím. V první chvíli si to nikdo neuvědomil, protože na první pohled působím spíše sefardským dojmem. Trvalo dlouho, než mě na ministerstvu přesvědčili. Nakonec jsem ale souhlasila, že odjedu na dva roky. Nakonec ve mně tato pozice probudila o tuto práci velký zájem.
Vy mluvíte i rusky?
Narodila jsem se v Litvě, chodila jsem tam i do školy, výuka probíhala litevsky. Za ta léta jsem sice litevštinu zapomněla, ale občas si říkám, že ji musím mít někde v hlavě ukrytou. Doma jsme ale mluvili rusky, protože můj otec pocházel z Moskvy. Ruština tedy z mého života nikdy nezmizela.
Jak se vaši rodiče stavěli k tomu, že byste měla jet do Ruska? Sami byli nejspíš rádi, že se jim podařilo dostat se do Izraele.
Chápali, že je něco úplně jiného působit tam jako diplomat než být řadovým občanem. Tenkrát pro mě bylo opravdu nemožné stát se velvyslankyní. Po dvou letech na ambasádě jsem si ale řekla, že dokud jsem mladá, ráda bych tuto pozici získala. Pro ně ta představa byla naprosto absurdní. Pro někoho, kdo vyrostl v Sovětském svazu, bylo naprosto nepředstavitelné, aby někdo bez jakýchkoli politických konexí a zázemí dostal místo velvyslance Izraele v Rusku. A tak se mě ptali, co je špatného na tom být velvyslankyní třeba v Indii? (Smích.) Nakonec se to povedlo a já post velvyslankyně opravdu dostala. Nebyla to vždy lehká práce, ale nelituji toho.
Do vaší kariéry několikrát zasáhla náhoda.
Ano, zpočátku to opravdu byla náhoda. Ale v určitou chvíli jsem si uvědomila, co chci, a vydala se za svým cílem. Působila jsem v San Francisku na generálním konzulátu Izraele pro severozápadní Tichomoří, byla jsem velvyslankyní pro Ukrajinu a Moldavsko, později v Rusku, Polsku a nyní u vás. To se samozřejmě nestalo samo sebou. Když mluvím s mladšími diplomaty, zejména s diplomatkami, říkám jim, že obecně, nejen v diplomacii, si myslím, že když víte, kam jdete, šance, že se tam dostanete, je větší. I když je občas potřeba být ve správnou chvíli na správném místě. A o tom někdy rozhoduje štěstí.
Jaké jsou priority vašeho úřadu v České republice?
Mým nejdramatičtějším působištěm doposud nebylo ani Rusko, ani Ukrajina, ale Polsko, v němž jsem se ocitla v epicentru velmi vážné krize mezi oběma zeměmi. Vzhledem k tomu, že u vás žádnou vážnější krizi neočekávám, můj cíl zní možná minimalisticky. Bude mi stačit, když se dosavadní dobré vztahy mezi oběma zeměmi nezmění. V tomto ohledu je Česká republika jiná než ostatní země. Naše vzájemné politické a kulturní propojení není vázáno na určitou osobu či stranu. Dám vám příklad. Viktor Orbán je příznivcem Benjamina Netanjahua, rád se hádá s Evropskou unií, a to z něj v určitých momentech činí velmi dobrého partnera pro izraelskou diplomacii. Z Maďarska to ale nutně nedělá tradičního podporovatele Izraele. Ta náklonnost není takříkajíc shora dolů. Vztah k České republice je dlouhodobý a mnohovrstevný, a tak by to mělo zůstat. Ráda se také zaměřuji na kulturu a na projekty podporující mládež. Ambasáda jich podporuje několik.
Mohla byste některý z nich čtenářům přiblížit?
Určitě. Jedním z nich je Cemach, který vznikl za dob velvyslance Yaakova Levyho. Mladí lidé díky němu mohou poznat současný Izrael po svém. Nechceme je svazovat, to není náš styl. Necháváme na nich, aby si vybrali svou cestu a ukázali nám, jak vnímají naši zemi. Mohou se rozhodnou napsat povídku, báseň nebo vytvořit výtvarné dílo nebo webové stránky. Záleží nám na tom, aby s počáteční pomocí lektorů našli svou vlastní cestu a sami objevili, jaký je dnešní Izrael. Jejich invence i zápal vyučujících, z nichž někteří s námi spolupracují už více než deset let, je pro nás inspirací, a hlavně odměnou. Dlouhodobě totiž vidíme, že právě projekty jako Cemach mají smysl. Věřím, že díky práci s mladými lidmi se bude tradice našich dobrých vztahů udržovat a rozvíjet. S nadsázkou kolegům říkám, že kdybychom neměli peníze na nic jiného, Cemach musíme zachovat.
Dalším úspěšným počinem je akce Izrael na Vltavě, která se letos koná 21. května. Letos se koná už druhým rokem a já doufám, že tu zakládáme tradici. Je to den, kdy chceme ukázat rozmanitost naší kultury a podělit se o ni se všemi tady. Program, který je tento rok navíc spojen s oslavami 75. výročí vzniku Izraele, je koncipován tak, aby oslovil všechny věkové kategorie včetně rodin s dětmi. Kdybychom měli větší rozpočet, ráda bych akci rozšířila po celé České republice. To ale zatím bohužel nejde.
Podporujete ale další kulturní akce, které se po celém Česku konají.
Ano, to je pravda. Děláme, co můžeme. Jsme rádi například za spolupráci s festivalem izraelských filmů KOLNOA, tanečním festivalem TANEC PRAHA či s brněnským festivalem ŠTETL. Podpořili jsme ale také taneční představení Hora významného izraelského choreografa Ohada Naharina v Ostravě nebo spolupráci Národního divadla Brno a Izraelského národního divadla Habima a uvedení jejich hry Ten, kterého miluje moje duše v Brně. Další významnou akcí bude vystoupení Izraelské filharmonie na příštím ročníku festivalu Dvořákova Praha.
Jaký je váš vztah k místní židovské komunitě?
Dobrý. Ráda přijdu, když jsem pozvána. Mám velmi dobré vztahy s některými představiteli obce, například s Petrem Papouškem nebo s Tomášem Krausem.
Je zajímavé, že váš manžel je rabín.
Přesně tak. Já jsem se stala diplomatkou a on rabínem. Působí v reformní komunitě v Tel Avivu.
Izraelem v tuto chvíli zmítají demonstrace. Jaké to pro vás je být v Praze, když je vaše země v chaosu? Byla byste raději tam, nebo jste za ten odstup ráda?
Tuto otázku si kladu neustále. Myslím, že to, co se děje v Izraeli, je zásadní. Příští rok se to možná potvrdí, ale v tuto chvíli se zdá, že jsme se ocitli v přelomové době izraelské politiky. Bez ohledu na výsledek je patrné, že úroveň mobilizace veřejnosti je obrovská. Když přednáším, s oblibou říkám, že Izraelci milují demonstrace. Současný fenomén však podle mě nemá obdoby. Demonstrace trvají již několik týdnů a nevypadá to, že brzy skončí. Navíc se jich hromadně účastní obě strany. Na otázku, zda jsem raději tady, tedy neumím přesně odpovědět.
Navštívila jste Izrael v poslední době?
Od začátku demonstrací jsem tam nebyla. Mám ale mnoho přátel, kteří mě zásobují detailními informacemi. Dostávám od nich také velké množství fotografií. Obvykle mě zahrnou svými fotoreportážemi v sobotu večer, v den, kdy je protestních shromáždění nejvíc. Existuje i skupina vysloužilých diplomatů, kteří se demonstrací aktivně účastní.
Izrael nedávno oslavil 75 let své existence. Co byste své zemi popřála k tomuto výročí?
Bylo by toho hodně. Hlavním přáním by však bylo, aby Izrael žil v míru a zůstal i nadále živou a silnou demokracií.
Děkuji za rozhovor.
PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto: MiS