Pátého dne měsíce ijaru, což letos odpovídalo středě 26. dubna, oslavil Izrael své 75. narozeniny. Cesta k nezávislosti židovského státu po téměř dvou tisících letech, kdy zaslíbená země byla v rukou cizích národů, nebyla jednoduchá. Když jsme ztratili svou nezávislost, nepřátelé zbořili druhý jeruzalémský Chrám a velkou část našeho národa vyhnali do cizích zemí, přesto jsme na naši vlast a na ztracenou svobodu nezapomínali.
V našich modlitbách a prosbách jsme si neustále připomínali naši touhu po návratu do země praotců. V jednom z požehnání modlitby šmone esre prosíme Všemohoucího, aby zatroubil na velký šofar k naší svobodě a aby nás opět shromáždil ze čtyř stran světa v naší zemi:
תְּקַע בְּשׁוֹפָר גָּדוֹל לְחֵרוּתֵנוּ, וְשָׂא נֵס לְקַבֵּץ גָּלֻיּוֹתֵינוּ, וְקַבְּצֵנוּ מְהֵרָה יַחַד מֵאַרְבַּע כַּנְפוֹת הָאָרֶץ לְאַרְצֵנוּ. בָּרוּךְ אַתָּה יֻהֻוֻהֻ, מְקַבֵּץ נִדְחֵי עַמּוֹ יִשְׂרָאֵל.
V úvodu modlitby musaf pro svátky přiznáváme, že pro naše hříchy jsme byli vyhnáni z naší vlasti, a prosíme Hospodina, aby byl milosrdný a přivedl rozptýlené z konců světa na Cijon, do Svého města, do Jeruzaléma…
וּמִפְּנֵי חֲטָאֵֽינוּ גָּלִֽינוּ מֵאַרְצֵֽנוּ וְנִתְרַחַֽקְנוּ מֵעַל אַדְמָתֵֽנוּ, וְאֵין אֲנַֽחְנוּ יְכוֹלִים לַעֲלוֹת וְלֵרָאוֹת וּלְהִשְׁתַּחֲוֺת לְפָנֶֽיךָ… וְקָרֵב פְּזוּרֵֽינוּ מִבֵּין הַגּוֹיִם, וּנְפוּצוֹתֵֽינוּ כַּנֵּס מִיַּרְכְּתֵי אָֽרֶץ; וַהֲבִיאֵֽנוּ לְצִיּוֹן עִירְךָ בְּרִנָּה, וְלִירוּשָׁלַֽיִם…
Pro dlouhé desítky generací našich předků byl návrat do historické vlasti zbožným přáním, jež většinou nebylo naplněno. Přesto jednotliví souvěrci i skupiny vynakládali veškeré úsilí a prostředky, aby se nakonec mohli usadit ve Svaté zemi a tam sloužit Hospodinu. Mohli bychom to nazvat jakýmsi typem náboženského sionismu. Příkladem může být pražský rabín Ješaja Horowitz, který se po smrti své ženy odstěhoval do Svaté země. Žil v Jeruzalémě a zemřel r. 1630 v Tiberiasu, kde je též pohřben. Také lze zmínit aliju stovek žáků Vilenského gaona a jejich rodin z Litvy a Bílé Rusi počátkem 19. století.
Revoluční rok 1848 a s ním spojené politické a společenské změny, následná emancipace evropských Židů a též vznik národních států v Evropě, ale i vlny antisemitismu přispěly ještě před Herzlovým vystoupením k vzniku myšlenky, že Židé musejí vyvinout úsilí k návratu do Svaté země. Přívržencem této myšlenky byl též rabín Zvi Hirsch Kalischer a také různé skupiny Milovníků Sijónu – ציון חובבי v 80. letech 19. století nebo hnutí Bilu – ביל“ו ve východní Evropě.
Před 125 lety, koncem srpna 1897 byl Theodoerem Herzlem svolán do švýcarské Basileje První sionistický kongres jako symbolický parlament, který měl dohodnout naplnění sionistických cílů. Po jeho zakončení si Herzl poznamenal ve svém deníku:
„V Basileji jsem založil židovský stát.“ Jistě, na Prvním sionistickém kongresu byly položeny teoretické základy budoucího Izraele, ale ještě uplynulo více než padesát let, než Herzlův sen mohl být realizován.
Nacisté, kteří okupovali Evropu, vyvraždili šest milionů Židů. Po válce bylo zřejmé, že kdyby Židé měli svůj nezávislý stát, obětí by bylo mnohem méně. Valné shromáždění OSN rozhodlo 29.11. 1947 většinou hlasů o budoucím rozdělení Britské mandátní Palestiny na dva státy, na židovský a arabský. Židovská reprezentace v Palestině rozhodnutí OSN přijala, kdežto arabská reprezentace Palestiny a všechny arabské a muslimské státy, které byly členy OSN, hlasovaly proti rozdělení. V pátek, 14. května 1948 vypršel britský mandát nad Palestinou a vysoký komisař zastupující britskou korunu opustil zemi.
Nyní se Izajášova prorocká slova stávají skutečností: Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo národ snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny. (Iz 66,8).
Naši učenci, bl.p. také říkali: „ארץ ישראל נקנית בייסורים – “země Izraele se osvojuje utrpením„(viz traktát Berachot 5a; Raši). Pátého ijaru 5708 (14. května 1948) byla vyhlášena nezávislosti Izraele a den poté napadlo pět armád Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku sotva zrozený židovský stát. Ve válce za nezávislost až do uzavření dohod o příměří padlo na židovské straně šest tisíc mužů a žen, tedy přibližně jedno procent obyvatel, neboť tehdy čítalo veškeré židovské obyvatelstvo nového státu 650 tisíc duší. Díky odhodlání, houževnatosti a hrdinství vojáků i prostých obyvatel jsme naši nezávislost proti obrovské přesile nepřátel uhájili. Byl to opravdu velký zázrak. Nikdo z tehdejších politiků, včetně amerického prezidenta nevěřili, že se Izrael udrží. V této souvislosti nelze nezmínit klíčovou roli pro vítězství Izraele, kterou sehrály zbraně dovezené z Československa pro Haganu. Mladý Izrael se denné potýkal s teroristy, kteří pronikali na jeho území z Egypta a Jordánska. Těsně před šestidenní válkou v červnu 1967 se egyptský prezident Gamál Abdel Násir Násir veřejně chvástal, že zažene Židy do moře. Velmi těžkou zkouškou byla pro Izrael též jomkipurová válka v říjnu 1973 a pak roku 1982 válka proti palestinským teroristům, operujícím z území Libanonu proti Izraeli, a roku 2006 druhá libanonská válka proti teroristické organizaci Hizballáh. Nemluvě o velmi častých vražedných útocích palestinských teroristů z Gazy a Západního břehu vedených většinou proti civilnímu obyvatelstvu Izraele. Těžko si představit zemi od počátku sužovanou nepřáteli, která by byla schopna dosáhnout během 75 let tak obrovského pokroku v průmyslu, zemědělství, medicíně nebo high-tech. Ve vyspělých technologiích a v zemědělství je Izrael na jednom z předních míst na světě. Jak si to vysvětlit? Ne vše, co je spojeno s národem Izraele a se zemí Izraele, můžeme objasnit čistě rozumově. Před 75 lety jen málokdo z tehdejších racionálně uvažujících politků a známých osobností světa věřil, že nový židovský stát přežije – byť jen měsíc. Nedávno jsme si svátkem Pesach připomněli vyvedení z Egypta, z domu otroctví. Exodus nazýváme též גאולת מצרים – vykoupení z Egypta. Poté však přijde גאולה שלמה – úplné vykoupení. Tehdy Hospodin shromáždí všechen vyvolený národ v zemi jeho praotců, pošle Mesiáše a bude zbudován věčný třetí Chrám. Než se to vše stane, tak Stát Izrael je pro nás prvním výhonkem našeho vykoupení –מְדִינַת יִשְׂרָאֵל, רֵאשִׁית צְמִיחַת גְּאֻלָּתֵנו. Co můžeme závěrem přát celému Izraeli, jeho věčnému hlavnímu městu Jeruzalému a jeho lidu?
Vyprošujte Jeruzalému mír. Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! (Žalm 122).
RABÍN DANIEL MAYER