První a jediná premiérka Státu Izrael

Nejen Izrael si v letošním roce připomíná tři kulatá výročí související s historicky první a dodnes jedinou premiérkou státu Goldou Meir. V květnu uplynulo 125 let od jejího narození, v prosinci uplyne 45 let od její smrti a tyto dny si připomínáme padesát let od jomkipurské války, ve které coby politička sehrála zásadní roli, kterou ji však mnozí vyčítali i po jejím odchodu.

Když koncem září 1973 izraelská Strana práce spustila poslední kampaň před nadcházejícími volbami, ve všech novinách nechala otisknout inzeráty s fotografií Goldy Meir a se slovy: „Na březích Suezu vládne klid. Cesty jsou bezpečné, mosty otevřené a Jeruzalém jednotný.“ Za několik dní, na Jom kipur, zahájila masivní útok na severu a jihu země vojska Sýrie a Egypta a pošramotila tak nejen iluzi neohroženosti Státu Izrael, ale i pověst první ženy ve vysoké izraelské politice. Po těžce vybojovaném vítězství a po odložených volbách sice měla do premiérského křesla usednout znovu, nakonec však po několika měsících pod tlakem veřejného mínění rezignovala.

Pohled na roli Goldy Meir v jomkipurské válce a izraelské politice se začal měnit teprve nedávno – v roce 2016 vydal izraelský státní archiv několikasetstránkovou publikaci s jejími poznámkami, dokumenty a s odborným komentářem a krátce nato vyšlo několik zásadních a objevných životopisů, například kniha feministické autorky Pniny Lahav s názvem Jediná žena v místnosti. Jméno bývalé premiérky dnes nesou nejen ulice, ale i instituce, školy a knihovny.

Golda Meir, rodným jménem Golda Mabovyč, byla díky své houževnatosti a schopnosti navazovat užitečné a pevné vztahy v mnoha ohledech ukázková, až archetypální aktivistka. Už jako dospívající dívka organizovala protestní pochody proti pogromům na Ukrajině a v Polsku a hlásila se do sionistické Židovské legie („zdrtilo mě, když jsem zjistila, že nebudou přijímat děvčata,“ řekla později). V třiadvaceti se spolu se svým mužem Morrisem Meyersonem a sestrou Šejnou přestěhovala do mandátní Palestiny, aby žila a pracovala v kibucu a koncem třicátých let na konferenci v Évianu bojovala za záchranu evropských Židů před nacisty. V roce 1948 na cestě do Spojených států získala padesát milionů dolarů na nákup zbraní pro vznikající Stát Izrael a v převleku navštěvovala jordánského krále Abdalláha a přesvědčovala ho, aby se nepřidával k útoku jiných arabských zemí.

„Nikdy jsme nepoznali nikoho tak prostého, tak silného, a tak staromódního,“ vyjádřili se o ní filantropové z Chicaga. Jako Goldele ji obdivovali Židé v Moskvě, kde krátce působila jako velvyslankyně, a jako energická ministryně zahraničí (už s novým, zkráceným příjmením Meir) dokázala navzdory chatrnému zdraví získat podporu pro Izrael v Africe i Asii. Jen starostkou Tel Avivu se nikdy nestala, přestože ji ke kandidatuře přesvědčoval i Ben Gurion – náboženský blok jí totiž v padesátých letech odřekl podporu, protože… byla žena.

Když se pak v roce 1969 v době ekonomického boomu stala premiérkou, zdálo se, že se pro ni i další ženy časy mění. Ve vedení firem i v politice však citelně chyběly, a Golda Meir tak působila jako sice urputná a vytrvalá, ale přece jen vlaštovka, která jaro rozhodně nedělá. Mnohé se začalo měnit paradoxně až po jomkipurské válce v roce 1973, která nerovnosti v izraelské společnosti zviditelnila ještě víc. Hromadná a rychlá mobilizace mužů totiž téměř zastavila život v zemi – zavíraly se továrny, úřady i školy a téměř nejezdila veřejná doprava (v zemi tehdy nebyly téměř žádné řidičky). Postavení žen se však rozhodla řešit až komise jmenovaná Jicchakem Rabinem, který se stal premiérem rok po jomkipurské válce a poté, co Golda Meir rezignovala, přestože vyhrála volby.

Poslední okamžiky jejího působení v politice nově ukazuje film režiséra Guye Nattiva Golda (u nás uváděný s podtitulem Železná lady Izraele). Goldu Meir, ztvárněnou britskou herečkou Helen Mirren, sice vidíme jen v průběhu devatenácti dnů, o tíze jejího rozhodování ve chvíli, kdy si nevěděli rady ani profesionální vojáci, i úzkostech ženy, jež se ocitla sama mezi arogantními, a přece váhavými muži, se však dozvídáme dost. Filmový portrét ženy, která s sebou na jednu stranu všude nosila zápisník s počtem všech padlých a na druhou stranu neměla čas na své dvě děti a vnoučata, sice není první v řadě, jeho tísnivá atmosféra a barevnost a detailní záběry však působí velmi naléhavě a současně. Film totiž divákům připomene nejen skutečnost, že ho česká kina symbolicky uvedla jen několik dní před Dnem smíření, ale i to, že v podobné, již devatenáct měsíců trvající situaci se dnes ocitla jiná země – Ukrajina, v jejímž hlavním městě Kyjevě se Golda Meir narodila.

SYLVA FICOVÁ