Rabín Jechiel Wasserman: Každý Žid je pro nás vzácný, naše dveře jsou otevřené všem

Rabín Jechiel Wasserman při návštěvě Lauderových škol, foto: Lauderovy školy, Pierre Pe'er Friedmann

V květnu navštívil Prahu rabín Jechiel Wasserman, spolupředseda mezinárodní organizace Mizrachi, která u nás za jeho přítomnosti slavnostně zahájila svoji činnost. Během setkání s ním, s jeho ženou Rinou Wasserman i s nově ustanovenou českou zástupkyní Mizrachi Elise Peter Apelbaum jsme si povídali o poslání Mizrachi i o jeho zajímavých životních zkušenostech.

Rabín Wassermanměl v Praze velmi nabitý program, podařilo se nám sejít chvilku před začátkem šabatu na pražské židovské obci. Předtím mimo jiné navštívil Lauderovy školy, kde mluvil s žáky o významu židovského vzdělání a Jom Jerušalajim.

Mládí v Jeruzalémě

Na Jeruzalém došla řeč i při našem setkání: „Narodil jsem se v Jeruzalémě v roce 1950, tedy do ještě rozděleného města. Jako mladý student jsem byl u založení ješivy Hakotel, kterou krátce po skončení šestidenní války v roce 1967 otevřel můj učitel rabín Aryeh Bina. Bylo nás tenkrát asi 18 a bylo to neuvěřitelné. Uvědomte si, že jsme studovali ve Starém Městě v Jeruzalémě. My, děti rodičů, kteří přežili holocaust. To byl zázrak!“ vypráví mi s opravdovým nadšením, které s ním v tu chvíli nejde nesdílet. Dnes tato prominentní ješiva sídlí přímo naproti Zdi nářků a zabírá největší plochu ze všech budov ve Starém Městě. Paří k ní i koleje uzpůsobené ubytovat až 350 studentů. Většina z nich v rámci programu Hesder kombinuje náboženská studia s nejméně patnáctiměsíční službou v armádě. Rabín Jechiel Wasserman upřesňuje: „Svá rabínská studia jsem na této ješivě dokončil v roce 1974. Než byl ordinován, musel však projít ještě jednou zkouškou – jako člen tankového praporu IDF se zúčastnil bojů v Suezském průplavu během jomkipurské války, kde byl vážně zraněn.

Rabín Wasserman (uprostřed) se svými spolubojovníky

Záchrana Izraele před zničením

Poté se se mnou podělil o zážitky z bojů v jomkipurské válce. Podrobněji toto téma zpracoval rabín Aron White, který s ním hovořil u příležitosti 50. výročí války pro Mizrachi. Na otázku, kde byl při vypuknutí války, mu rabín Wasserman odpověděl: „Toho osudného Jom kipuru jsem byl studentem šestého ročníku programu Hesder a v době vypuknutí bojů jsem se modlil se svými spolužáky z ješivy. Nedávno předtím jsem se zasnoubil s Rinou, na Chanuku jsme se měli brát. Válka zaskočila celý Izrael, takže když jsme tam stáli a modlili se, nikdo z nás si nedokázal představit, jak rychle se naše životy změní. Jednu noc jsem byl v ješivě Hakotel se svým spolubydlícím Jicchakem Statmanem, následující den jsme společně v tanku u Suezského průplavu odolávali egyptským protitankovým střelám. Když jsme během musafu odříkávali U’netaneh Tokef, nikdo z nás netušil, jak rychle se pro nás slova ‚Kdo bude žít a kdo zemře?‘ stanou hmatatelná.“

Jomkipurská válka byla zahájena neočekávaným útokem na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách 6. října 1973 během nejvýznamnějšího židovském svátku Jom kipur. Egyptská vojska překročila Suezský průplav, vstoupila na Sinajský poloostrov a napadla izraelské posádky. Ve stejnou chvíli zaútočily syrské jednotky na Golanských výšinách. Izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzivě a zaznamenala těžké ztráty. V té době existovaly v Izraeli čtyři ješivy. Mnoho jejich studentů sloužilo v tankových praporech, kam byl poslán i rabín Wasserman.

„Sloužil jsem v praporu 164, který byl složen z mnoha studentů Hesderu. Do Sinajské pouště jsme dorazili v neděli večer. Okamžitě jsme začali chystat munici a tanky, abychom se zapojili do boje a podpořili jednotky, které tam již byly. Egyptské tanky překročily Suezský průplav do Sinajské pouště a my jsme bránili jih Izraele před jejich invazí. Od večera jsme stříleli na egyptské tanky. V následujících 72 hodinách se rozpoutaly prudké boje. Postupovali jsme vpřed, záhy jsme však byli zase zatlačeni zpět. Nejde popsat, jaké to je být na bojišti – co člověk vidí, slyší, cítí. Ke svému zranění řekl: „Po dobu 72 hodin jsme téměř nespali a nejedli. Ve středu ráno, na svátek Sukot, byl náš tank zasažen protitankovou střelou Sagger. Zasáhly mě střepiny – později jsem se dozvěděl, že mě zasáhly stovky střepin včetně střepin v hlavě a v oku. Náš tank začal hořet. Z tanku mě vytáhl náš řidič Ezra Bašari.

Když se o několik dní později probudil v nemocnici Šeba v Ramat Gan, zjistil, že jen o kousek unikl smrti. V nemocnici strávil osm měsíců, během nichž prodělal sedm operací a následnou rehabilitaci, během které se znovu naučil chodit. K jeho radosti si ho jeho snoubenka Rina stále chtěla vzít, bohužel však přišel o svoje tefilin, modlitební řemínky. Ačkoliv si pamatoval, že je měl při nehodě v tanku u sebe, nikdo o nich nic nevěděl. O tři měsíce později mu je jako dárek přinesl voják z Bnej Braku, který ho z doslechu znal. Našel je ženista při čištění tanku po skončení konfliktu. Stejné tefilin nosí, podle svých slov, rabín Wasserman dodnes.

Na závěr k jomkipurské válce dodal: „Mnoho lidí se zaměřuje na neúspěchy jomkipurské války – na to, jak byl Izrael překvapen a jak bylo zabito téměř 3000 vojáků. To je sice pravda, ale myslím, že se lidé málo zaměřují na to, že jsme nakonec válku vyhráli! … Zabránili jsme zničení Izraele a za to musíme být vděční a mít to na paměti.“

Po skončení svých rabínských studií na ješivě Hakotel získal rabín Wasserman magisterský titul v oboru pedagogiky a administrativy na univerzitě Bar Ilan. Vedl Centrum pro náboženské záležitosti v diaspoře při Světové sionistické organizaci (WZO). Působil také jako zástupce starosty města Givatajim a v rámci Židovské agentury a dalších organizací vykonával několik vzdělávacích funkcí v Izraeli a v zahraničí. Je autorem mnoha edukačních a poradenských brožur, svými články o vzdělávání a společnosti přispívá do denního i periodického tisku. Věnuje se recenzím knih. Od roku 2003 je členem představenstva Židovské agentury a téměř dva roky je také spolupředsedou Mizrachi.

Rabín Wasserman a jeho rodina na tanku v Jad Laširjonu v Latrunu

Mizrachi Olami

Mizrachi Olami (Mizrachi World Movement) je celosvětové náboženské sionistické hnutí, které „šíří Torat Erec Jisrael po celém světě a posiluje pouto mezi mezinárodní židovskou komunitou a Státem Izrael“.

O historii Mizrachi mi rabín Wasserman řekl: „Mizrachi je zkratkou pro merkaz ruchani (duchovní centrum). Organizaci založil v roce 1902 rabín Jicchak Jaakov Reines, rodák z běloruského Karolina, který převážnou část života strávil v Litvě. Byl jedním z prvních duchovních podporovatelů Herzlova sionistického hnutí. V roce 1902 vydal knihu Or Hadash al Tzion (Nové světlo na Sionu), která vyvracela tvrzení protisionistických rabínů. V témže roce uspořádal konferenci ve Vilně, kde bylo založeno hnutí Mizrachi. Věřil, že židovský stát může poskytnout ‚duchovní centrum‘pro židovský národ.“

„Dnes má Mizrachi hlavní sídlo v Jeruzalémě. Díky mnoha pobočkám v Evropě, Velké Británii, USA, Austrálii a v JAR působíme po celém světě. Každý Žid je pro nás vzácný, naše dveře jsou otevřené všem. Naší snahou je propojit učení Tóry s problémy dnešního světa, skloubit tradiční moudrost se životem v 21. století. V minulém roce jsme oslavili 120 let fungování. Oslav se zúčastnilo přes milion lidí,“ dodává k současnému fungování.

Mizrachi Praha

Na oslavě byla přítomna i Elise Peter Apelbaum, která se stala českou zástupkyní této organizace: „Byl to úžasný zážitek a je mi ctí být zástupkyní Mizrachi Praha, jejíž činnost jsme právě slavnostně zahájili,“ K aktuálním plánům říká: Naší první aktivitou je rozesílka pravidelného newsletteru s komentáři k aktuální paraše. Některé jsou přeloženy do češtiny, jiné necháváme v angličtině či v hebrejštině. Připravujeme toho ale mnohem víc! Chystáme například hodiny výuky pro druhou generaci, setkání mládeže, cestu do Izraele pro židovské maminky, spolupráci s rabinátem Židovské obce Praha na Šabatovém projektu, který se bude letos konat již podesáté, a mnoho dalšího.“

Rabín Wasserman souhlasí: „Jsem velmi rád, že před několika dny přibyla pobočka Mizrachi v Praze. Elise přeji v jejím úsilí hodně štěstí. Její vzdělání, odhodlání a nasazení jsou obdivuhodné a věřím, že ve své roli uspěje.“

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ

Foto: archív rabína Jechiela Wassermana