Po delší době se nacházíme v období, kdy nejsou žádné svátky, a nejbližším svátečním okamžikem je až prosincová Chanuka. V okamžiku, kdy píši tento text, sice ještě slavíme svátek Sukot, ale já si dovolím takové ohlédnutí v blízké budoucnosti za proběhlými svátky a jejich krátkou reflexi.

Vysoké svátky začínají již měsícem elul, kdy se začínáme připravovat a soustředit a celý měsíc zní po ranní modlitbě zvuk šofaru. Na konci elulu vstupujeme do vážné nálady recitováním omluvných modliteb Slichot. Prvního a druhého tišri slavíme Roš hašana. Připomínáme si Božské stvoření světa, stvoření člověka a jeho výjimečné postavení ve světě. Modlíme se Malchujot – modlitby hovořící o kralování Hospodina. Chceme, aby nám vládl, a prohlašujeme jej za nejskvělejšího vladaře, prosíme, aby své korunování přijal a byl králem Izraele i nadále. Modlíme se Zichronot – připomínku obětování Jicchaka – a prohlašujeme, že jsme připravení obětovat se pro židovství a svou ochotu k oběti připomínáme Hospodinu, aby se On zase rozpomněl na svou smlouvu s praotci. Konečně na Roš hašana troubíme na šofar, a to především v části modliteb Šofarot. Zvuk šofaru podle Gemary je to, na čem se naše modlitby nesou ke Stvořiteli.

Následuje svátek smíření – Jom kipur. Mezi Roš hašana a Jom kipurem jsou dny pokání a vlastně celé období počátku měsíce tišri se nazývá deset dní tšuva – návratu, nápravy nebo pokání. Svatý budiž požehnán nám ve své laskavosti ukázal, jakým způsobem se máme každý rok ucházet o Boží odpuštění. Gemara v traktátu Roš hašana uvádí, že kdyby to Hospodin sám nepronesl ve své vlastní Tóře, tak by se tomu ani nedalo uvěřit. Podobně jako Moše na hoře Sinaj se snažil získat odpuštění hříchu zlatého telete, tak i stejnými slovy se máme my ucházet o smíření za naše prohřešky. Je to docela dramatická scéna, kdy Bůh rozmlouvá s Mojžíšem na hoře Sinaj, a rabíni v Talmudu doplnili scénu vysvětlivkami. Izrael zhřešil a nechal Aharona vyrobit zlaté tele, ke kterému se lid začal modlit. Moše zůstal na hoře Sinaj čtyřicet dní a čtyřicet nocí a nevracel se. Lidé propadli panice, že Mojžíš zajisté zemřel a kdo je povede, ke komu budou moci vzhlížet a čeho se budou moci dotknout na své další cestě. V nejvyšším okamžiku lidských dějin, ve chvíli, kdy lidé měli převzít Tóru a zjevenou moudrost, právě v tomto vrcholném bodě lidé minou svůj potenciál a udělají přesný opak. Místo Stvořitele Světa a jeho duchovního poselství si udělají sošku telete a té se klanějí. Je to vlastně nejhlubší pád, který byl v dané chvíli možný. Místo naplnění potenciálu hrubá urážka samotného Boha. Hospodin se na svůj lid hněvá a řekne Mojžíšovi, že lid Izraele zničí a nechá pouze jej. Moše se dojemně a statečně postaví za své souvěrce a řekne Bohu, že pokud chce zničit Židy, ať i jej vymaže ze své knihy. Moše prosí o odpuštění a je ochoten riskovat i vlastní život, aby ostatní zachránil. Právě v tento okamžik se Bůh rozhodne nejen odpustit, ale navíc i ukázat Mošemu, jak odpuštění získat i ve všech nadcházejících letech. Člověk se musí napravit, tedy přiznat si svá pochybení a provinění, rozhodnout se v nich nepokračovat a nadále se podle toho chovat. Pak je tu ale modlitba, kterou známe přímo z této události a u které Talmud říká, že ji říká samotný Hospodin. Bůh se podle talmudického vyobrazení staví před Mošeho a vede jomkipurovou modlitbu a říká mu, aby se takto Židé modlili rok, co rok a dojdou odpuštění. Následuje výčet třinácti milostivých a spravedlivých atributů Boha a prohlášení: „Odpustil jsem, kvůli tvým slovům.“ Tyto modlitby opakujeme každý Jom kipur v podobě, jak se to naučil Moše od Svatého budiž požehnán! Je také velmi důležité zmínit, že abychom se mohli ucházet o Boží prominutí, tak se před Jom kipurem musíme usmířit s ostatními lidmi. Požádat o odpuštění a sami být schopni odpustit. Jednou z hlavních oblastí, kde se obáváme, jestli jsme se nedopustili něčeho nesprávného, jsou nenaplněné sliby. Splnit slib je micva a neplnění slibu je zvláště závažné provinění. Možná proto je tak populární modlitba Kol nidrej, jeden ze symbolů Jom kipuru.

Na Jom kipur navazuje další závažný svátek, a sice Sukot. Jedná se o jeden ze tří poutních svátků. Připomínáme si putování pouští, to, že se o nás Hospodin nejen staral v poušti, ale i nadále se o nás dobře stará. Připomínáme si, že i když je náš život někdy chatrný, jistoty moc nemáme a vše je docela křehké, tak se můžeme, a dokonce máme radovat z daného okamžiku a nepropadat chmurám nebo se upínat na něco, co není a co bychom si třeba představovali, že by mělo být. Navíc Sukot symbolizuje jednotu, která je myslím zvlášť v současné době veliké polarizace, a to i v Izraeli, tolik potřebná.

Celé sváteční období pak uzavírá svátek Šmini aceret. Tento den nemá v halaše žádnou zvláštní náplň. Je to den, kterým se skoro dva měsíce intenzivního slavení a připomínání a rozvažování velkých témat končí. Midraš říká, že je to, jako když se končí velké královské slavnosti a všichni hosté už se rozjeli do svých domovů. Král ještě chce strávit jeden klidný den se svým synem. Máme ještě jeden den (u nás v diaspoře dva), kdy se v klidu zastavíme a ohlédneme za celým významným obdobím. Naši rabíni nám do Šmini aceret vložili oslavu čtení Tóry – Simchat Tora. To ale nebylo původní náplní svátku, přestože se jedná o krásnou a veselou tradici.

Dovolím si na tomto místě krátkou úvahu. Celý soubor svátků podle mého názoru prezentuje, jak by měla vypadat ideální společnost. Z jakých principů má vycházet, hodnoty, o které se má opírat, a myšlenky, jež takovou společnost mají naplňovat. Talmud na mnoha místech říká, že jednou z takových základních myšlenek má být schopnost neposuzovat sebe, ale hlavně své okolí příliš přísně. Je jasné, že pokud bude člověk důsledně dbát na to, jak se kdo zachoval nebo co kdo řekl, tak ve finále nebude mnoho lidí, kteří by si nezasloužili výtku, pokárání nebo odsudek. Nemusíme ale nutně dbát na každé slovo a každý malý prohřešek. Můžeme být občas shovívaví a nebrat si vše smrtelně vážně. Možná to je cesta k laskavé společnosti.

RABÍN ŠTĚPÁN MENAŠE KLIMENT