Denis Snikin: Češi mají mnohdy k Izraeli lepší vztah než samotní Izraelci

Nejprve otázka pro ty, kteří neumějí hebrejsky. Co znamená Mizlala?
Když se podíváte do slovníku, u slova mizlala najdete anglický význam diner (pozn. autorky: typ malé americké restaurace). V hebrejštině ale toto slovo používáme ve významu místa, kde se můžete na jednom místě dosyta najíst.

Ten název je svou libozvučností i významem hezky vybraný. Kdy jste restauraci otevřeli a jaký druh jídla u vás najdeme?
Otevřeli jsme před deseti měsíci. Nabízíme košer masovou kuchyni. Původně bylo téměř 90 % našich klientů z Izraele. Přijeli do Prahy jako turisté a naše menu tomu bylo uzpůsobené. Skládalo se napůl z izraelské a napůl z mezinárodní kuchyně. Dnes je situace jiná. Snažíme se oslovit i místní, soustředíme se hlavně na izraelská jídla, snížili jsme ceny.

Byl v původním menu nějaký akcent na českou kuchyni?
Ne. Na tu si Izraelci moc nepotrpí. (smích)

Co u vás máte nejraději vy?
Chutná mi tu všechno. Máme tady třeba kuřecí mnasef s rýží, tahini omáčkou, mandlemi a s petrželí. Ten je naprosto vynikající. Nebo naše trhané kuře.

Jak jste se ocitl v Česku?
Přistěhoval jsem se sem s mými rodiči a s mladším bratrem už před mnoha lety. Rodiče hledali nějaké klidné místo k tichému a spokojenému životu a líbilo se jim tady.

Máte v tomto regionu kořeny?
Naše rodina je původně z Běloruska.

Pracoval jste vždy v gastronomii?
Moje první práce v Praze byla číšník v dnes již neexistující restauraci Dinitz. A moje první brigáda ve čtrnácti letech v Izraeli byla vlastně stejná. V Dinitzu jsem pracoval několik let. Později jsme s bratrem založili úspěšnou turistickou firmu zaměřenou na izraelskou klientelu.

Restaurace má košer certifikát židovské obce. Chtěli jste od začátku otevřít
košer restauraci, přece jenom to má jistá úskalí?

Ano, to je pravda. Díky práci v turismu jsme ale věděli, že je v Praze s košer jídlem docela problém. Dominuje tu Chabad, který na něj má takový místní minimonopol. Říkali jsme si, že je možná čas se ke gastronomii vrátit.

Restauraci tedy vlastníte společně?
Ano, přesně tak.

A jak dlouho jste se na otevření připravovali?
Dva měsíce. Když jsme našli prostor, šlo to rychle. Předtím jsme samozřejmě tento krok dlouho zvažovali. Je to velká změna. Práce v turismu ale byla náročná. Za poslední tři roky sem přes nás prošlo 50 000 Izraelců. Byli jsme unavení.

Lokaci máte skvělou.
To je pravda. Většina hotelů, kde se Izraelci ubytovávají, je v okruhu několika minut. To, že kousek od nás stojí i hotel King David, je pěkný bonus.

Je možné si u vás dopředu objednat jídlo a přijít na šábes nebo na svátky?
Zatím bohužel ne. Měli jsme v plánu tuto sezonu v pátek večer otevřít, ale současná situace tomu moc nenahrává.

Věnujete se jídlu i v soukromí? Kdo vaří u vás doma?
Doma jenom já. Takže láska prostě. (smích)

Máte nějaký kuchařský vzor?
Největší inspirací je mi náš šéfkuchař Moše. Než přišel do Prahy, působil v Haifě. Tady už je sedm let. Je opravdu velmi zkušený a vaří výborně. Známe se z Dinitzu, takže to byla jasná volba. Byl ale například i sous-chef ve známé asijské restauraci Sasazu. Čekáme na další příležitost ukázat, co umí.

Účastníte se nějakých akcí, na kterých vás mohou naši čtenáři potkat?
Zatím ne. Doteď jsme měli plné ruce práce s rozjížděním podniku. Výhledově bychom se ale rádi zúčastnili akcí, jako je například Izrael na Vltavě.

Máte dobré vztahy s izraelskou ambasádou?
Ano, objednávají si u nás jídlo na různé akce.

Vaše restaurace se dá díky hebrejským nápisům rychle identifikovat jako židovská. Jak se tyto dny cítíte?
V Čechách se cítíme dobře. Když si pročítám na diskuzích komentáře, mám pocit, že tu mnohdy mají lidé k Izraeli lepší vztah než samotní Izraelci. Po incidentech 7. října jsme asi na týden zvenku vyvěsili izraelskou vlajku. Když jsme ji sundali, přišel soused a poprosil nás, jestli bychom ji nemohli zase vrátit.

To je milé. Angažujete se nějak v pomoci Izraeli?
Ano, izraelské rodiny, které se nemohly kvůli konfliktu vrátit domů, se u nás mohly zdarma najíst. V tuto chvíli pomáháme finančně, ale už jen za sebe, ne za restauraci.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto archiv Denise Snikina