Gaza naplno nasvítila rostoucí problém antisemitismu

Protest proti bombardování pásma Gazy Izraelem. Brooklyn, New York City. 28. října 2023 Foto: depositphotos

Nemám to módní slovo „nasvítit“ příliš rád, ale právě tady se přesně hodí – tedy: pro politickou sféru, či alespoň tu její část, která je schopná vnímat realitu, Gaza naplno nasvítila rostoucí problém antisemitismu v tom, co bychom mohli nazvat globální západ. 

Stojí za tím především onen do očí bijící kontrast v prvních dnech po 7. říjnu, kdy se příslušníkům palestinské teroristické organizace Hamás podařilo prorazit hraniční bariéru mezi pásmem Gazy a Izraelem. A opět, nebylo to ani tolik chování příslušníků Hamásu, od kterých se tak jako tak nikdy nic dobrého nečekalo, ale davu tzv. palestinských civilistů, kteří využili situace – díry v plotě a rozložené izraelské obrany – a vyrazili do příhraničních izraelských obcí trochu si tam zakrást, zavraždit, zamučit – prostě se tak nějak lidsky realizovat.

V takové situaci otevřeného a nijak nezakrývaného a bezprecedentního zločinného násilí by člověk přece jen čekal, že se globální síť palestinských fanklubů alespoň na nějakou dobu trochu upozadí a ztichne.

Kolik jim to vydrželo dní? Dva, tři, čtyři? Izrael stále ještě dohledával a počítal mrtvé, zraněné a unesené, a především se dozvídal nové a nové detaily o míře krutostí, k nímž došlo. Vojenská operace v Gaze ještě ani zdaleka nezačala. Světem probíhala vlna solidarity a sympatií s Izraelem, když propalestinský dav opět vtrhl do ulic západních měst a dělal to, co umí nejlépe – provolával protiizraelská a protižidovská hesla a máchal protiizraelskými a protižidovskými transparenty spolu s nekonečným počtem palestinských vlajek, samozřejmě.

Byl to právě onen absurdní kontrast mezi postupně objevovanými a zveřejňovanými důkazy o arbitrární krutosti a nelidskosti, které charakterizovaly útok na Izrael, a mezi tím, co vyřvávala (jinak to nelze říci) protiizraelská ulice, co v posledku mnohé politiky donutilo konečně naplno otevřít oči a připustit si realitu.

Nevědomost totiž nebyla tím skutečným problémem – fakt, že počet antisemitských aktů a incidentů již řadu let trvale přibývá, je systematicky zaznamenáván a dokumentován příslušnými institucemi. Mnoho, příliš mnoho relevantních politiků však před touto skutečností prchalo do mlhy výmluv a relativizací, a především systematického „nevnímání“ podstaty problému.

Známé rčení mluví o generálech, kteří se tradičně připravují na minulou válku. Něco podobného lze v tomto kontextu říci i o těch západních představitelích, kteří plni odhodlání vystupovali, kdekoli se objevil antisemitismus s pravicovou nálepkou – holé lebky, hákové kříže, osmičky, to vše skoro vždy vyvolalo okamžitou, ostrou (a snad i upřímnou) reakci.

Když však totéž či ještě více téhož přišlo ze strany tzv. progresivní levice v součinnosti s radikálním islámem (islamismem), bývala reakce velmi chabá, pokud vůbec nějaká. Byla-li pak do toho ještě vmíchána nějaká, jakkoli absurdní kritika Izraele, bylo pro mnohé vše dostatečně legitimní, aby pominuli případné kritické hlasy.

(Po předchozích zkušenostech bych zde rád doplnil, že se nehodlám jakkoli pouštět do diskuse o tom, kdo je ta správná levice a kdo ne. Vycházím z toho, kdo tak sám sebe označuje.)

S velikou dávkou generalizace lze říci, že tam, kde se pravicový antisemitismus tradičně týkal všech Židů jako takových, snažívala se levice předstírat, že je pouze proti jistému segmentu židovské komunity – buržoazii – a naopak že je plně otevřená židovským soudruhům v boji. Není asi nutno dodávat, že realita levicových totalitních režimů mnohokrát dokázala opak.

Zajímavou funkci mělo v tomto kontextu užívání pojmu sionismus. Po krátké „milostné aférce“, kdy Stalin doufal, že se Izrael stane výspou komunistického bloku na Blízkém východě, se „sionista“ stal obecným pojmenováním pro nepřítele židovského původu, byť i jen tušeného či předpokládaného. Koneckonců tehdejší Československo bylo v souzení a popravování „sionistů“ premiantem východního bloku.

V době, kdy komunistické režimy usilovně čelily své vlastní fikci světovládychtivého sionismu, se většina západní levice držela spíše stranou tohoto boje. Postupně si však začala uvědomovat a přisvojovat užitečnost konceptu sionistického nepřítele, pro který postupně našla svůj účel.

Vývoj, který k tomuto posunu vedl, by si také zasloužil samostatný rozsáhlejší a zevrubnější popis, ale omezím se jen na několik bodů a opět za cenu jistých generalizací. S tím, jak po druhé světové válce západní svět bohatl a pohodlněl a stával se sociálnější, tamější levice ztrácela svou standardní nosnou klientelu. Dělnickou třídu coby objekt vzývání a uctívání tak nahradil národněosvobozenecký boj globálního jihu. Ten posléze také uspěl (pokud tedy přijmeme zruinování řady zemí za úspěch).

Jediným, kdo nakonec osiřelým pachatelům dobra zůstal, byli Palestinci. Ať už si o nich myslí kdokoli cokoli, je nutné přiznat, že od roku 1964, kdy se formálně etablovali jako svobodychtivé a státuchtivé etnikum, udělali na poli sebepropagace až neuvěřitelný pokrok. Podařilo se jim svůj historický narativ prodat v mnoha podobách, upravených pro potřeby té které cílové skupiny. Evropanům, které stále tíží koloniální minulost, se tak prezentují jako poslední evropský koloniální projekt. Pro Američany s jejich bolestivou minulostí otrokářství a rasismu jsou především oběti židovského rasismu. Celý svět pak oslovují příběhem s příchutí apartheidu.

O tom, jak překlenující je nenávist k Izraeli, svědčí třeba rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1975, která říká, že sionismus je forma rasismu (odvolaná byla r. 1991). Skutečností přitom je, že asi neexistuje žádná velikostí srovnatelná země, která by měla takové spektrum barev kůže jako Izrael.

Transparent na demonstraci v berlínském Kreuzbergu v listopadu 2023

Četl jsem před lety tak trochu vědecko-fantastickou úvahu o tom, že by na naši planetu přiletěl mimozemšťan, který by dokázal celý týden sledovat a analyzovat úplně všechny zpravodajské kanály celého světa. Velmi pravděpodobně by poté odletěl s informací, že na Zemi žije skupina lidí, která trpí absolutně nejvíce ze všech, a pak jedna, která je ze všech nejkrutější a která tu první utiskuje. Není snad nutno dodávat, že jde o Izrael a Palestince. 

Podtrženo a sečteno, v tomto mixu narativů si každý, kdo chce, dokáže najít vlastní dobré důvody, proč Izrael nenávidět. To je samozřejmě velmi výhodné pro ty antisemity, kteří stále ještě mají zábrany tuto skutečnost sobě či svému okolí přiznat. Kauzalita je jasná: když je židovský stát tak skrznaskrz špatný, tak to určitě něco vypovídá o jeho většinové populaci a potvrzuje to, že moje atavistické záporné pocity vůči Židům jsou zcela oprávněné. Není proto nic proti ničemu vyrazit do ulic a otevřeně sdělit své názory na Izrael v tlupě stejně cítících. To pak funguje i opačně – nenávidím židovský Izrael, který páchá zločiny, bylo by divné, aby Židé mimo Izrael byli nějak významně lepší než ti v něm. 

Antisionismus se tak v kontextu západní tzv. progresivní levice volně prolíná s tradičním antisemitismem a v řadě případů jej plnohodnotně nahrazuje. Má totiž jednu podstatnou praktickou výhodu – tam, kde je antisemitismus explicitně za hranou zákona, dá se antisionismus prezentovat coby „kritika politiky státu“ a být tak chráněn svobodou projevu. Tato argumentace byla mnohokrát rozcupována, přesto dávala politikům možnost celý problém zametat pod koberec.

Spojení mezi „progresivisty“ a nepřátelstvím k Izraeli vytváří často velmi absurdní situace, protože ať se jim to líbí nebo ne, Izrael je jedinou zemí v regionu, která dokáže naplnit alespoň většinu „progresivních“ principů. Příkladem může být slovo „pinkwashing“ – doslova natírání na růžovo, které vymyslela americká Židovka Sarah Shulman. Obvinila jím Izrael, že poskytuje naprostou svobodu svým homosexuálním občanům jenom proto, aby tak zakryl sionistické zločiny.

Možná jste také viděli fotografii, která před několika roky kolovala po internetu. Byl na ní mladý muž odněkud z Kalifornie s transparentem, na němž bylo napsáno „Gay Jews for Hamas“ – židovští homosexuálové pro Hamás. Pokud je mi známo, v gay skupině informace kolují dosti aktivně a bylo by bývalo divné, že by ti, které mladík zastupoval, nevěděli, co dělá Hamás (a s gustem) s lidmi, jako jsou oni. A přesto slabomyslná ideologie převážila nad pudem sebezáchovy. Vzhledem k tomu, že tyto podivné proudy (ne)myšlení – ať už je to wokism, kritická rasová teorie, intersekcionalita atd. atd. – systematicky pronikají do špičkových univerzit a liberálních médií, je jejich reálný dopad do veřejného prostoru větší, než by odpovídal počtům opravdových „věřících“.

Do toxické směsi je nutné ještě přidat stále rostoucí počet příslušníků muslimských menšin v západních zemích, kde se stávají politickou silou, s níž musejí politici před volbami počítat. Ano, již slyším námitky, že takto nelze uvažovat, že nejsou přece všichni radikálové atd. Neříkám, že jsou, ale velmi často přicházejí z prostředí, kde neexistují žádné historické zábrany, a to ani předstírané, vůči nenávisti k židovskému státu a potažmo Židům jako takovým.

Jejich duchovní vůdci je pak ještě vybavují jistým množstvím kazuistiky typu: Palestinci jsou Semité, a tudíž nemohou být antisemité; antisemitismus je jen západní problém a Arabové za to musejí platit; Islám je pouze náboženství lásky a míru. Zkrátka dost na to, aby zasažený jedinec vyrazil – s desítkami či stovkami tisíc dalších – do center měst na protiizraelskou demonstraci.

Takové demonstrace probíhají v řadě zemí už mnoho let a jejich antisemitský charakter je zcela zřejmý a dobře zdokumentovaný. A nejde jen o „sekundární“ antisemitismus jako třeba heslo From the River to the Sea Palestine will be free (od řeky k moři Palestina bude svobodná), které volá po zničení Izraele jako židovského státu. Zaznívají i zcela přímočaré genocidní výzvy typu „Židé do plynu“ či „Dokončíme, co Hitler začal“.

Přesto až dosud jak tamější představitelé, tak bezpečnostní orgány v naprosté většině případů nezasahovaly. Výmluvy bývají různorodé – primitivní jako že to, co bylo předmětem stížnosti, nikdo odpovědný nezaslechl či neviděl, případně se nepodařilo zjistit původce atd. Či sofistikovanější typu nechtěli jsme přilévat oleje do ohně rozjitřené situace, či dotyčný jen momentálně podlehl atmosféře akce, ale určitě to tak nemyslel.

V každém případě se zdá, že letošního října byla hranice „únosnosti“ překročena a míru problému nelze již nadále ukrývat v mlze výmluv. Západní elity teď musejí problému čelit a přijmout skutečnost, že antisemitismus nejsou jen holé lebky s nacistickým tetováním, které nenávidí Židy přímočaře a bez slovních kliček. Že v dnešní době to možná častěji bývají politicky hyperkorektní profesoři z nejlepších univerzit, kteří svým atavistickým nenávistem dokážou dát mnoho líbivých převleků, sanitizovat je, navonět a podávat je se sice nepoživatelným, ale jako haute-cuisine vyhlížejícím slovním gulášem.

Možná se mýlím, ale řekl bych, že někteří z oněch „probuzených“ politiků si současně uvědomili/připustili i to, nač byli již dlouhou dobu upozorňováni – totiž to, že příslušníci hlavní zdrojové skupiny současného antisemitismu se většinou neomezují jen na Izrael a Židy, ale že stejnou měrou nenávidí i západní liberální společnosti, jejich hodnoty a způsob života. Že jejich snahy o delegitimizaci Izraele ve svých důsledcích směřují i k delegitimizaci židovsko-křesťanského západu. Že v jejich očích není likvidace Izraele posledním krokem, ale prvním.

Tolikrát opakované, že Židy to často začíná, ale nikdy nekončí, je s námi pořád.

AUTOR DANIEL KUMERMANN
Novinář, diplomat, bývalý velvyslanec České republiky v Izraeli