Cyklus rozhovorů s duchovními v rámci českých židovských komunit ještě zdaleka neskončil. Tímto rozhovorem navazujeme na ty předešlé. Dnešním hostem Maskilu byl Jakub Schwab, chazan brněnské židovské obce a také mnohaletý člen pražské obce. Kdo se v pražském a brněnském židovském prostředí pohybuje, nemůže tuto výraznou osobnost minout.

Jakube, hned na úvod, kdo je vlastně chazan?

Pro mnohé je chazanut takový ten vysoký, až operní zpěv. Často ale nastává otázka, zda ten, kdo vede bohoslužbu, musí být nutně chazan. Já tvrdím že ne. Může to být šaliach cibur (vyslanec shromáždění), ba’al tefila (pán – vedoucí modliteb). Chazan je tedy ten, kdo vede bohoslužbu na „vyšší úrovni“. V Česku tyto dvě nuance trochu v obecném vnímání splynuly, takže každý, kdo vede bohoslužbu, je chazan – kantor. A mezi těmi kantory jsou pak lepší a horší. Jelikož já operní hlas nemám, sám sebe vnímám spíš jako ba’al tefila, což ale neznamená, že nedokážu nic zazpívat.

Když se dozvím, že někde povede bohoslužbu „velký chazan“, zvažuji, zda na takovou bohoslužbu jít, nebo si vybrat jinou. Zpívaná bohoslužba bývá totiž až o hodinu delší, takže chazan musí být opravdu skvělý, aby to stálo za to.

Já samozřejmě chápu, že každý to vnímá jinak. Jsou lidé, kteří na chazanut jdou vždy. Já to respektuji, ale myslím, že pokud někdo takovou bohoslužbu vede, musí zvážit nejen délku bohoslužby, ale také typ lidí, kteří přijdou.

Jací bývají chazani?

Když při páteční večerní bohoslužbě není něco přesně domluveno, bývá bohoslužba velmi dlouhá. Ale když byl například na festivalu ŠTETL v Brně izraelský chasidský chazan Avi Taylor, tak jsem se souhlasem rabína za ním zašel a sdělil mu, že podle programu máme na bohoslužbu čtyřicet minut – a on opravdu skončil za třicet devět. Chazan to prostě chápe a dokáže to. Ale znám příklady, kdy se chazan natolik soustředí na kudrlinky a cukrátka, že jomkipurovou bohoslužbu protáhne o půl hodiny, což by se opravdu stávat nemělo, protože lidé mají hlad. 

Šaliach cibur, který vede bohoslužbu, je vyslancem těch, co se tam modlí. Cibur je potřeba vždy zohledňovat. Šaliach cibur by měl více či méně vědět, kdo přišel a že ne každý je tam kvůli němu.

Mám však i jiný příklad. V roce, tuším 2021, bylo to po covidu, jsem měl možnost slyšet vysoký chasidský chazanut. Kantor přiletěl z Antverp, přivezl si s sebou tři podzpěváky jako sbor. Ta bohoslužba byla velmi dlouhá, ale to už nebyla jen bohoslužba, to už byla meditace. Něco podobného jsem dvacet let neslyšel. Předtím snad jen v Jeruzalémě, když jsem zašel do Yakaru. To je synagoga, kde se scházejí příznivci bohoslužeb Šlomo Carlebacha, na jehož hudbě jsem vyrostl. V atmosféře štrajmlů (kožešinový klobouk chasidů) jsem se ocitl v jiné dimenzi. Teprve když bohoslužba skončila, uvědomil jsem si, že jsem tam strávil skoro dvě hodiny.

Je Brno pro tebe v něčem specifické?

V Brně je to více než jen vést bohoslužby. O služebních šabatech, kdy tam není rabín, ale pouze kantor, tak musím zastat všechno. Bohoslužbu v pátek večer, večeři na obci, bohoslužbu v sobotu ráno v synagoze následovanou obědem a to vše i s dvar tora (krátkým vysvětlením aktuální části Tóry). Takže pozice chazana jde mnohem dál. Je to komunitní záležitost. Je to ten, kdo vede šabat, a ten, kdo musí přijít. Ten, kdo je připraven na všechno, i na to, co se nakonec nemusí uskutečnit.

Co tím máš na mysli?

Obvykle nevíš, jestli se v sobotu sejde minjan. Čtení z Tóry musíš mít rozhodně nastudované, pokud se ale minjan nesejde, příprava jde vniveč. Ale připravený být musíš.

Nebo když se z Tóry čte, někdy musíš být i gabaj, ten, kdo k Tóře vyvolává. Ale pokud přijde člověk, který něco umí, tak část svého úkolu přehodíš na něj jako poctu. Musí se tedy přemýšlet v intencích toho všeho.

V Brně je pozice chazana velmi živá. Není to tak, že odvedu bohoslužbu a jdu domů. Někdo třeba může přijít, protože něco potřebuje, a ty musíš reagovat, někdy i improvizovat.

A kde všude působíš?

Jako chazan v kantorské pozici působím pouze v Brně. Rozsah mé činnosti činí jeden šabat v měsíci a svátky. Bydlím ale v Praze a zde jsem také členem obce. Mám takové krédo, že v obci, kde jsem členem, si nechci nechat platit nebo mít jakékoli výhody. Někdy jsem tedy ad hoc požádán, abych bohoslužbu vedl i zde.

Nyní jsem už tři roky zpátky ve Staronové synagoze, předtím jsem byl deset let v Jubilejní. Jsem řádový „dochazeč na bohoslužby“, mám tam zaplacené místo. Oficiální pozici nemám žádnou. V minulosti jsem tu ale dělal gabaje.

Vím, že jsi velmi tolerantní, ale existuje pro tebe nějaká nepřijatelná verze judaismu?

To je složitější. Ale pokud jsem v nějaké obci, musím mít možnost na jejím náboženském životě participovat. A také potřebuji mít nějaké vedení. Tedy základní pravidla, která nelinkuji já, ale obec, respektive její rabín.

Každý prožíváme židovství po svém. Já mám své hranice v tradici, v tom, čemu se nepřesně říká ortodoxní tradice. Sebe však nepovažuji za ortodoxního žida, spíše za Žida bez přívlastku. Ale pokud bych to musel definovat, považoval bych se za tradičního žida. Nicméně v Brně je rabín a základní hranice stanovuje on.

Tam, kde rabína nemají, je to pak těžší. Například nedávno byl bar micva v Plzni, kde jsem část bohoslužby vedl, ale bylo to jednoduché, protože brněnský rabín tam byl také. Minjan se sešel, ale kdyby tam rabín nebyl a deset mužů by nepřišlo, tak bych bohoslužbu vedl stejně jako v Brně.

Byl by to velký rozdíl pro nepoučené?

Asi ne, ale jsem toho názoru, že se to má vyhlásit. Může se totiž stát, že někdo přijde a bude chtít, aby se řekl kadiš a já bych mu nemohl vyhovět.

A nemáš možnost říct kadiš individuálně bez minjanu?

Nikoli. V prostředí, kde se pohybuji, se říká kadiš pouze s minjanem. Ale nabízím alternativu, řeknu El male rachamim (modlitba – Bože plný slitování), na který minjan nepotřebuji.

Často na bohoslužbu přicházejí lidé, kteří o liturgii nevědí prakticky nic. Jaká je tvoje zkušenost?

V Brně je menší komunita, takže i poučených je určitě méně, než když třeba přijdeš do Staronové synagogy v Praze. Proto se také v Brně vyhlašují stránky (v siduru). Představuje to důkaz skutečnosti, že kantor je důležitý, protože musí zajistit orientaci přítomných. Očekává a vyžaduje se to od něj. Je to doklad různorodosti úrovně chápání pozice kantora. Není to prostě práce, jako když chodíš do továrny. Je to prostě služba, služba komunitě.

Mohl bys říct něco o svých náboženských kořenech?

Formální vzdělání v oboru chazanut nemám. Znalosti jsem získal díky panu Feurlichtovi blahé paměti. On mě učil nejen náboženství; jestli byl někdo mým životním učitelem, byl to právě on.

Jednou jsme seděli v jeho kanceláři a on mi říkal: „Jakube, hlavně se to musíš naučit rychle.“ A já se ho ptal proč? A on mi odpověděl: „Protože na tebe nikdo nikdy nebude zvědavej.“ A to je takové to moje motto: Pořád se ohlížej dozadu. Kdo za tebou stojí a koho v danou chvíli reprezentuješ. Kdo tě deleguje do stání vepředu. Protože s různými typy ciburu se postupuje různě.

Mluvíme o průběhu bohoslužby, ale jak to je se zpěvem? Něco přece odzpívat musíš, ne?

To se opět vracíme k mým počátkům a panu Feurlichtovi. Moje melodie jsou kopie těch jeho. Někdy lepší, někdy horší, ale vždy jen kopie. Dnes už ale vím, že ani on melodie neměl ze své hlavy. V posledních letech jsem si ale začal s melodiemi trochu hrát.

To je také jeden z důvodů, proč je důležité jezdit po světě a vidět i slyšet, jak to dělají jinde. Třeba po 7. 10. se snažím, ať v Brně, nebo v Praze, nějakou část bohoslužby zazpívat na Hatikvu (izraelská hymna), a divil by ses, s kolika částmi bohoslužby to jde.

Myslíš jako modlitbu za Izrael nebo za obranné síly Izraele?

Ne, to je něco jiného. Například na některých místech nejen v Izraeli se na Šabat Chanuka zpívá Lecha dodi (tradiční večerní šabatový zpěv) na melodii Ma’oz cur (tradiční chanuková píseň). Já jsem se zase naučil zpívat některé části bohoslužby na melodii Hatikvy. Nebo před asi šesti sedmi lety, když jsem byl ještě v Jubilejní, jsem se naučil kedušu (svatost – v modlitbě) k musafu (přídavná modlitba na šabat a svátky) na melodii známé izraelské písně Erev šel šošanim. A také to jde.

A jak dnes vnímáš chasidismus?

Dnešní chasidismus je oproti knihám Jiřího Langra nebo Chaima Potoka úplně jinde. V mojí práci turistického průvodce s chasidy pracuji, proto je znám a mohl jsem se zorientovat v jejich pohledu na svět. Chasidismus mě vždy svým způsobem fascinoval. Nakonec i pan Feurlicht pocházel z chasidské rodiny a asi jsme i příbuzní. Můj prapradědeček byl zřejmě bratrem jeho matky, ale na to jsem přišel až nedávno.

A proč tě chasidismus fascinoval?

Protože představuje zdroj velké Východní moudrosti. Lidé ze Staronové, které jsem poznal v mládí, pocházeli z chasidských rodin. Chasidismus Jiřího Langra beru spíš jako strohý popis, ale chasidismus se musí především žít. A chasidská moudrost se v devadesátých letech soustředila ve Staronové synagoze. Prostě jsi poznal, když byl někdo odtamtud.

S odstupem dvaceti let, kdy většina už nežije, mohu říct, že jsem od nich převzal dvě věci do své osobní filozofie. Především nadhled, který je důležitý a který se hodí při vedení bohoslužeb. A zadruhé vztah k Izraeli. Oni od svých rabínů, i pod vlivem šoa, nepřevzali dvojznačný vztah k sionismu. Ti bývalí chasidé, které jsem znal, litovali, že se jim do roku čtyřicet devět nepodařilo do Izraele odejít.

Když přijdeš do jakékoliv komunity v Česku dnes, tak kongreganti mají rozdílný názor na všechno kromě Izraele, kdy se zpravidla všichni shodnou na tom, že je pro nás důležitý.

Jak vnímáš směry, jako je konzervativní, reformní, progresivní nebo liberální?

To nejsou „moje šálky kávy“.

Co je pro tebe kritériem pro používání modlitební knihy, tedy siduru?

V Brně používáme sidur Jirky Blažka Zichron David Jisrael, na kterém jsem spolupracoval, nebo další sidur Jirky Blažka Sulam Ja’akov, na kterém spolupracovala Bejt Simcha. To je myslím v pořádku. Jirkovi i Davidovi (Reitschläger) a Ivanovi (Kohout) patří velké uznání.

V Brně se na svátky používá i Jirkův Machzor, za což mu patří dvojnásobné uznání. A také Markétě Holubové za překlad. Mohu porovnat bohoslužby před jeho vydáním a teď a je to obrovský rozdíl. Dnes, po zhruba šesti letech, když na svátky řekneš, na kterém místě v siduru jsi, tak ti někdo odpovídá. A dokonce hebrejsky.

Kdyby mi to někdo řekl v roce 2017, řehtal bych se jako kůň.

A Hegjon Lev?

Ten neodpovídá mému pohledu na svět a bohoslužbu, jen jsem jej prolistoval.

A připravuješ nějaké lidi na vedení bohoslužeb?

V současnosti nikoho neučím, v době covidové jsem učil víc. Možná proto že jednak nemám čas, jednak on-line platformu nemám rád. Nepovažuji ji ani za vhodnou u tohoto typu učení. Jednomu dnes patnáctiletému adeptovi jsem základ vedení bohoslužeb dal a myslím, že funguje velmi dobře, byť hlavně ve Vídni, kde s rodinou žije.

Připravil jsem pár chlapců na bar micva, ale zatím vedení bohoslužeb neučím. Ideální by však bylo, kdyby si vedení bohoslužby rozdělili členové obce a rabín i já bychom jen koordinovali. K tomu však zatím nedošlo. Nicméně několik lidí se v Brně připravuje na určité části, takže jednou k tomu dojít může.

Jsou nějaká pravidla pro vedení bohoslužeb, kterých se držíš?

Za ta léta bylo nejdůležitější si uvědomit, že bohoslužba není o tobě. Při rozdělování náboženských poct musíš držet sám sebe v pozadí. Je to spíše gabajování, ale v Brně to do práce chazana patří. Nech lidi, ať každý dělá, co umí, ať z toho mají prožitek. Když se to podaří, jsem šťastný. Naposledy se to stalo v Plzni, kde jsem vlastně gabajoval. Každý, kdo přišel, měl nějakou roli a já ne. A byl jsem šťastnej.

Čtenáři tě chtějí poznat také jako člověka, třeba i s chybami, slabostmi. Je něco, co se dotklo tvé chazanské praxe?

Každý procházíme nějakými peripetiemi, špatným obdobím byl pro mě rok 2010, kdy jsem se rozvedl. Nevzpomínám na to rád. Mnoho lidí mělo ve mě vysoká očekávání, která nebyla naplněna, a oni mi to dali najevo. Měl jsem pocit, že v pražských synagogách se mnou nemluví ani klika od dveří.

Ale protože tady začala v Dlouhé ulici fungovat Šuva Jisra’el, což byl pokus o založení sefardské synagogy v Praze, tak jsem se uchýlil tam. Když pak umřel můj táta, většinu kadišů jsem říkal tam. Předtím mě tu neznali, takže naděje do mě nevkládali.

Byl jsem ve vyhnanství, ale zase jsem se něco naučil. Přestal jsem se bát sefardských bohoslužeb, a navíc jsem se naučil je i částečně vést. I v těžké chvíli můžeš něco nového získat.

Mezi sefardskými a aškenázskými bohoslužbami je velký rozdíl?

Sefardská bohoslužba probíhá úplně jinak. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že většinu modliteb a žalmů říkají všichni nahlas dohromady. Historicky vzato tomu tak tomu bylo i u nás. Když přijedeš do jakékoliv zrekonstruované venkovské synagogy, zejména na Moravě, po stěnách uvidíš napsané modlitby. A jaké to jsou modlitby? Tehdy cena knihy odpovídala úrovni ceny domu, chudí židé na sidury neměli. Bohoslužba byla více „sefardská“, protože od dětství odříkávali všechno dohromady a tím způsobem si vše zapamatovávali. Na stěnách najdeš jen to, co je aramejsky nebo se říká potichu. A výňatky, které se říkají nejen potichu, ale musejí se říct přesně.

Tyhle znalosti se ti musejí hodit i jako průvodci, že?

Určitě. Hlavně musíš hodně cestovat a poznávat jiné komunity a zvyky.

Onehdy jsem byl v Eilatu, ale nechtěl jsem na bohoslužbu v hotelu, chtěl jsem jít do komunity místních lidí v rezidenční čtvrti. To je vždycky mnohem hezčí a srdečnější a skončil jsem na jemenské bohoslužbě v modlitebně, která se nacházela ve dvou třech unimobuňkách předělaných na synagogu. U jemenských komunit si je ale třeba dát pozor, aby tě nevyvolali k Tóře, protože se od tebe očekává, že si svoji část přečteš sám. Oni Tóru znají zpaměti, svůj odstavec si přečtou sami a po bohoslužbě sednou do auta a jedou na fotbal. Prostě je čas bohoslužby a je čas fotbalu. Sefardský svět je fakt trochu jiný. Něco, jako je reformní hnutí, tam nikdy nevzniklo. Byli jen osobně horlivější nebo vlažnější.

Nebo jsem byl v Eilatu na bohoslužbě v roce 2013 na Jom kipur a modlil jsem se s dvěma stovkami taxikářů a řidičů autobusů a bylo to skvělé. Ve čtyřiceti stupních, ale jeden z nejskvělejších Jom kipurů, jaký jsem zažil.

Možná rozdíl u jemenských židů souvisí s různým historickým vývojem, s průmyslovou revolucí, sociální nerovností v aškenázské Evropě.

Určitě to souvisí se spoustou věcí. Ale i mezi nimi existují určité animozity, mezi sebou se dost pomlouvají. Rodiny mohou mít tenze klidně sto padesát let a přivezly si je ještě z Adenu. Jakmile však překročí práh synagogy, všechno jde stranou. Když ho překročí ven, rozpory se vrátí.

To uprostřed aškenázského světa, obzvláště v Praze, určitě nenajdeš. Rozpory se projevují i v synagoze.

A obligátní časopisecká otázka: Jak vnímáš Maskil?

Patřím k několika jeho spoluzakladatelům. Když se měnila Hatikva na Maskil, Sylvie Wittmannová mě spolu s Martinem Šmokem pozvala do první redakční rady. Dnes po více než dvaceti letech si ho stále celkem rád čtu. Obavy, že se stane příliš ideologický, se naštěstí nikdy nenaplnily. Také je dobré, že časopis vychází tištěný, protože já nedokážu číst časopisy v pédéefku.

A máš nějaké sdělení pro naše čtenáře?

Pokud něco z liturgie znáte, podělte se o to s ostatními. A vy, co zatím nic neznáte, tak se toho nebojte. Vždy se najde někdo, kdo vám rád poradí.

PTAL SE MICHAL SPEVÁK