„Vandalové, kteří žili v sousedství rabi Meira, mu způsobovali nemalé utrpení,“ začíná oblíbená pasáž traktátu Berachot, kterou jsme nedávno studovali u nás v synagoze během příprav na Chanuku.

„Rabi Meir se modlil za jejich smrt, ale jeho žena Beurija mu příkře odvětila: Co si to myslíš? Cožpak stojí psáno: Kéž hříšníci vymizí ze země!? (Žalm 104:35), stojí tam ,hříchy‘, a ne ,hříšníci‘! A co víc – na konci verše stojí: a svévolníci už nebudou. Radši se modli, ať se jim dostane slitování, ať se obrátí a přestanou být hříšníky.“

Na pasáž jsme narazili v rámci studia Průvodce ke službě Bohu, jehož autorem je rabejnu Avraham ben HaRambam – syn slavného Maimonida. Ben HaRambam ve svém průvodci pojednává nejrůznější lidské vlastnosti a přináší tipy na jejich kultivaci. Jednoduše řečeno dává návod, jak na sobě můžeme pracovat, abychom byli lepšími lidmi v tom nejširším slova smyslu a také lepšími židy ve smyslu partikulárním. Pojednává vlastnosti, jako jsou soucit a pokora, klid nebo sebeovládání. My jsme se zaměřili na vlastnost důvěry, a to konkrétně důvěry v našeho Nebeského Tvůrce.

Můžeme se spolehnout, že nás Věčný nenechá ve štychu? Můžeme se na Něj vůbec ještě obracet po všech katastrofách a hrůzách 20. století? Po 7. říjnu 2023? Text jsme studovali v přípravě na oslavu Chanuky, oslavu starobylého vítězství nad prastarým nepřítelem, a v místnosti byla téměř hmatatelná touha po novém zázračném vítězství nad méně hmatatelným nepřítelem – antisemitismem.

Nejeden teolog a filozof se zabýval otázkami možnosti víry a důvěry v Boha po šoa, které jsou dnes opět tak aktuální. Jak můžeme dál věřit? Jak můžeme vůbec mluvit s Bohem, který tohle dopustil? Kde 7. října vůbec byl? A kde je teď, když je antisemitismus opět na vzestupu?

Asi nejtradičnější odpověď se dá shrnout pod klasickým výrokem J. P. Sartra: „Peklo jsou Ti druzí.“ V Sartrově hře S vyloučením veřejnosti, ze které výrok pochází, spolu diskutují tři mrtví – popravený novinář, erotomanka a sebevražedná lesba. Postavy jsou vybudovány tak, aby se vzájemně co nejvíc otravovaly, působily si utrpení už jen společným pobytem v jedné místnosti. Každý má o tom druhém a o sobě nezvratné mínění, ze kterého není ochoten uhnout ani o píď. Společně jsou tak odsouzeni k nekonečnému utrpení, které si ale vlastně působí sami – jen tím, že udržují stereotypy, nejsou ochotni vystrčit hlavu nad parapet, poodstoupit a podívat se na druhého novým a čerstvým pohledem. Nejsou ochotni vidět v sobě a druhých to lidské.

Pravým opakem je pojetí jiného francouzského velikána – Emmanuela Levinase. Ten říká, že osobní odpovědnost za Druhého je zdrojem veškerého životního významu a smyslu. Levinas nehovoří přímo o Bohu, ale jeho výrok má hluboké implikace pro nás, kteří máme nakázáno vítat cizince a hosty ve svém středu, kteří máme přikázáno milovat svého bližního jako sebe samého a darovat část vlastního těm, kteří nemají nic.

Možná se tak ve svém tázání nemáme soustředit na nekonečné probádávání míst, kde Bůh evidentně nikdy nebyl, ale naopak vytvářet místa, kde by Bůh mohl být teď. Jako Jeho obraz a stvoření třímáme Jeho moc ve vlastních rukou. Jen my můžeme pomoci nemocným, nakrmit hladové a utěšit ztrápené. Bůh je tam, kde jsme my, když jsme plně přítomni a otevřeni tomu podívat se na druhé v jejich jinakosti, v lidskosti, s jejich slabostmi a bolestí.

Otázka, která vyvstala z diskuse naší studijní skupinky nad epizodou rabi Meira, ťala do živého: můžeme se modlit za naše nepřátele? Ne za jejich zkázu, ale za obrácení jejich srdcí? Za zmírnění utrpení našich nepřátel, a tím pádem proti prohlubování další nenávisti? Abychom my uviděli je a také oni nás jako obyčejné lidi. Avraham ben HaRambam ve svém Průvodci prohlašuje, že je to naší morální povinností.

Pravou otázkou tak možná není, jestli se my můžeme spolehnout na Věčného, ale jestli se On může spolehnout na nás, že svým jednáním vytvoříme místo, kde by mohl v klidu spočinout.

Rabínka Kamila Kopřivová