Paní Eva Erbenová (roz. Löwidtová) se narodila v roce 1930 v Děčíně a od roku 1936 žila s rodinou v Praze. Poté, co přišla válka a ona byla i s rodinou deportována, přežila postupně útrapy ghetta Terezín i koncentračních táborů Osvětim a Gross Rosen a podařilo se ji uniknout také z tzv. pochodu smrti. Oba její rodiče i většina členů širší rodiny zemřeli během holokaustu. Nyní žije v Aškelonu v Izraeli a letos na podzim oslaví své 88. narozeniny.

Životní příběh Evy Erbenové je dnes dobře znám z knih, které sama zpracovala a které vyšly i v několika překladech do dalších světových jazyků: Vyprávěj, mámo, jak to bylo (1994), Sen (2001) a Život Evy L. (2013).

Text s názvem Inventura, který vám přinášíme na následujících stranách, nebyl doposud nikde publikován. Eva Erbenová jej sepsala po smrti svého manžela roku 2017 a s jejím laskavým svolením jej nyní otiskujeme společně s fotografiemi z jejího rodinného alba. (S ohledem na historicitu některých snímků prosím omluvte jejich sníženou kvalitu. Děkujeme.) ReDakce

Věnováno dceři Daniele, synům Alonovi a Amirovi a jejich rodinám

11. březen roku 1949. Loď Transylvania se přibližuje k izraelským břehům, k přístavu Haifa. Zapadající slunce se odráží na střechách domů a také moře se třpytí. Jsem nadšena tím, co vidím. Může to vůbec být pravda? Tady teď budu žít? Tady se narodí naše dítě, které nosím? Podle jeho pohybů cítím, že i ono je nadšené.

Stojíme na palubě, objímáme se a Petr mi šeptá: „Tady ti postavím dům se zahrádkou a květinami. Tady přivedeme na svět děti, které nepoznají utrpení a zlo lidí.“

Ještě před čtyřmi roky jsme bojovali o holý život – ale byli jsme mezi těmi šťastnými, kteří přežili. Vrátili jsme se domů a mysleli si, že všechno bude zase jako dřív. Ale skutečnost byla jiná.

15. května 1948 jsem v Praze na Židovské obci spolu s dalšími lidmi poslouchala v rádiu Davida ben Guriona, jak vyhlašuje stát Izrael. A poznala jsem Petra. Šli jsme potom oslavovat do kavárny Mánes, na nábřeží Vltavy…

Uběhlo 68 let a já sedím v domě, který Petr postavil, tak, jak mi slíbil. Píšu a vzpomínám. A zamýšlím se nad tím, jak moc ovlivnila politika naše životy.

Po všechny válečné roky, v Terezíně, v koncentrácích, jsme očekávali den, kdy se vrátíme domů, do Prahy, a život bude pokračovat tam, kde byl přerušen. Tak jsme si to představovali. Ale naše naděje se proměnila v odlišnou realitu. Nástup komunismu pro nás zničil jakoukoli možnost života v Československu. Pochopili jsme, že pod touto vládou nemáme co pohledávat. Cítili jsme se ohroženi, báli jsme se budoucnosti, která měla opět příchuť antisemitismu.

Přemýšleli jsme a přemýšleli, a nakonec se rozhodli, že nemáme na výběr musíme Československo opustit.

V malém Petrově bytě v Praze jsme začali s přípravami. Povolení k opuštění Československa, doklady a úřední listiny. Byrokracie slavila v těch dnech svůj svátek. Dostali jsme seznam, kolik a čeho je povoleno vzít s sebou: dva páry bot, šest párů ponožek…

Petr vytáhl velice elegantní černý kufr a oznámil: „Můj tatínek koupil tento kufr v Itálii v roce 1918, když byl propuštěn z italského zajetí. A v roce 1940, než jsme odešli do terezínského ghetta, ho maminka dala paní, která jí pomáhala v domácnosti, poté, co do něj sbalila trochu našeho oblečení a povlečení, o kterém se domnívala, že ho budeme potřebovat, až se vrátíme po válce domů.“

Paní ten kufr Petrovi skutečně po válce vrátila i se vším, co v něm bylo, a my do něj nyní v roce 1948 balíme věci na cestu, o které nevíme, co nás na ní vlastně čeká.

Ostatně není těžké balit, mnoho toho nemáme. Dokonce jsem tehdy neměla ani kabát…

I výše hotovosti, kterou jsme si směli vzít, byla omezená a my jsme nevěděli, jak dlouho budeme muset čekat v Paříži, z čeho vlastně budeme žít. A zda nakonec pojedeme do Izraele nebo do Austrálie a co vše nás na cestě potká.

V té době se v novinách hodně psalo o tom, jak je Berlín zničený, včetně továrny, která jako jediná dříve dodávala do celé Evropy speciální špendlíky potřebné k uchování preparovaných vzácných motýlů. Zpráva v novinách také sdělovala, že přírodovědné muzeum v Paříži takové špendlíky naléhavě hledá.

Petr zjistil, že jedna malá dílna v Opavě vyrábí stejné špendlíky, a tak jsme několik krabiček koupili s úmyslem vzít je s sebou do Paříže a prodat je tam.

Samozřejmě nebylo povoleno vyvážet toto zboží z Československa. Přemýšleli jsme, jak krabičky zabalit, aby si jich pohraničníci nevšimli, kdyby náhodou otevřeli náš kufr.

Nebylo mi ještě osmnáct a musela jsem mít poručníka – byl jím dr. Ervin Winterminz. Jeho přítel dr. Kurt Wehle bojoval za navrácení židovského majetku, který nacisté zabavili a současná prosovětská vláda převzala. A Kurt ji neváhal zažalovat a soudit se s úřady. To se samozřejmě vládě nelíbilo a vydali na něj zatykač. Ale kdosi, kdo byl Kurtovi zavázán, ho varoval, že ho plánují nad ránem zatknout.

V tentýž den tedy Kurt, jeho manželka a roční dcerka odešli jako na procházku. Šli však na Wilsonovo nádraží a tam nastoupili do vlaku, který jel přímo do Paříže. Bez zavazadel, aby nevzbudili pode- zření, protože se báli, že je sledují.

My jsme teď byli požádáni, abychom jim přivezli trochu oblečení, plenky a také nočníček. Tehdy nás napadlo, že bychom mohli krabičky se špendlíky uschovat do nočníku spolu s plenkami, oblečky a našimi ponožkami. Už jsme byli s balením téměř hotovi, když se Petr podíval a pronesl: „To vypadá nádherně.“ Poté se otočil a na chvíli zmizel. Vrátil se s československou vlajkou, kterou schovával ve skříni, pokryl jí celý obsah kufru a zavřel ho.

Příštího rána jsme opustili Prahu. Nastoupili jsme do vlaku směr Paříž s obavami v srdci, co nás asi čeká. Před dvěma dny jsem zjistila, že jsem těhotná. Vlak se rozjel a naše oči hladily domy a stromy i rybníky, které jsme pozorovali za oknem. Každý z nich se hluboko vrýval do naší paměti. Mlčeli jsme a asi mysleli na totéž. Dorazili jsme na hranici. Vlak zastavuje.

Těžké kroky pohraničníků jsou slyšet v chodbičce. Dveře se roz- letí. Nervozita…

A přišel ten okamžik! Voják ukázal na náš kufr. Petr ho sundal a otevřel. Já ani nedýchám a sleduji celníka, který, když uvidí vlajku, podívá se na nás zářícíma očima. Vidím v nich slzy. Říká: „V pořádku,“ a odchází.

Petr dává kufr znovu nahoru, podívá se na mě, vztáhne ke mně paže a obejme mě objetím, které není z tohoto světa. „Podařilo se,“ zašeptá, „šťastnou cestu!“

Paříž, září 1948. Ráno vystupujeme na Gare d’Est s naším kufrem. Trochu unaveni a zmateni vším tím hlukem a ruchem okolo. Kam teď?

Míjeli jsme obchod se zeleninou. Množství barev a vůní. Petr se nadchnul banány, ukázal na ně a řekl: „Až budeme mít peníze, tak si je koupíme.“ Ještě nikdy jsme neviděli trsy banánů.

O kus dál v ulici jsme objevili hotel. Nevypadal příliš lákavě, ale přesto jsme tam vešli a objednali si pokoj v pátém patře bez výtahu. Petr táhne kufr do depresivního pokoje. Říká: „Nevadí. Jednu noc tu přečkáme a zítra uvidíme. Pojď, půjdeme hledat to muzeum a toho člověka, který snad koupí ty špendlíky, ať máme trochu peněz.“

Vyšli jsme z hotelu, ale na ulici se mi zatočila hlava, najednou bylo okolo mě černo a šly na mě mdloby.

V nedalekém bistru jsem se vzpamatovala po šálku kávy a croi- ssantu. Petr se usmál a káravým hlasem pronesl: „Co mi to děláš? Já mluvím a mluvím, a ty mi neodpovídáš.“ Typická reakce, charakteristická pro mého milého, který zvládne vše.

Našli jsme muzeum i dotyčného pána – byl to baron von Breuning. Přijal nás krásně a koupil část špendlíků. Pak nás doprovodil na zpá- teční cestě do hotelu. Vyprávěl nám, že patří do rodu Habsburků, ale protože se oženil s dívkou, která nebyla šlechtického původu, rodina jej vydědila. Stal se tedy profesorem, odborníkem na motýly a vzácný hmyz a ředitelem oddělení hmyzu v pařížském muzeu.

Když posléze viděl, kde jsme se ubytovali, řekl: „Zde nemůžete zůstat!“ Energicky zrušil naši rezervaci a vzal nás do hotelu De Suez na bulváru Strassbourg, kde bydlel se svojí ženou Martou.

Po celou dobu, co jsme byli v Paříži, nám tito Breuningovi byli vzácnými přáteli. Našli jsme v nich lidi, kterým záleželo na našem osudu. Snad v nás viděli své děti, které sami nikdy neměli. Marta se starala zvláště o to, aby mě živila všemi možnými druhy mořských plodů a ryb, a já jsem byla hypnotizovaná baronem, jak si vždy zapálil cigaretu, po celou dobu ji nevyndal z úst a přitom mu z ní popel nespadl na zem.

Kurta a Hanu Wehleovy jsme našli v Malmaison, na předměstí vzdá- leném několik desítek kilometrů od centra Paříže. Žili v malém bytě, který jim poskytl Joint – organizace pomáhající Židům, a Kurt dostal hned zaměstnání na Židovské obci.

Nočníček byl přijat s velkou radostí a malá Eva nám hned ukázala, že ví, jak ho používat.

Kurtovi a Haně bylo už kolem čtyřiceti a pro oba to bylo druhé manželství. Do terezínského ghetta přišli jako oddaní, ale jejich part- neři nepřežili. Nám se tehdy zdáli už velice staří…

Hana si hned všimla, že jsem těhotná, a když se dověděla, že od odjezdu z Prahy jsem nebyla u lékaře, zařídila mi návštěvu u dr. Nersona, který zcela zadarmo, jen z dobroty srdce, se pak po dlouhé měsíce staral o můj krevní tlak.

Také se stalo téměř pravidlem, že v pátek jsem šla do Rue des Rosiers v židovské čtvrti, koupila tam kapra a chalu a vlakem jela do Malmaison k Haně. U ní jsem si taky užívala horkou vanu, což byl v té době skutečný luxus. A hlavně jsem u ní pociťovala vůni domova, mateřská, byly pro mne jak voda pro zvadlou květinu.

K večeru vždy dorazili Kurt a Petr a v místnosti, která sloužila téměř všemu, byl již prostřený stůl. Povídali jsme, vzpomínali a plá- novali dlouho do noci, až nás nakonec odvezl poslední vlak zpět do centra města.

31. října 1948 jsme byli oddáni na pařížské radnici.

Jako svatební dar jsme od Kurta a Hany dostali vstupenky na Verdiho operu Aida. Od toho dne uplynulo už 68 let, ale ještě nyní cítím vzrušení, když nás v duchu vidím, jak stoupáme po schodišti v budově opery a vnímáme třpytící se světlo na křišťálových lustrech a celou tu sváteční atmosféru.

Na několik hodin jsme se vzdálili ze světa, v němž pro nás nebyla jistá budoucnost, a prostě jsme si užívali, zvláště když se na jevišti objevili dva živí sloni! Všechno vidím, jako by to bylo včera.

Tehdejší dny byly pro nás plné očekávání, rozhodování, tápání a pochybností.

Jak a kde máme začít náš nový život? V Izraeli se bojovalo

a nebylo tam vůbec bezpečno. V Austrálii sice antisemitismus dřímal, ale byl přítomný. USA, Amerika, nás vůbec nelákala. Petrův bratr Pavel odešel do Izraele s mládežnickou skupinou již před 2. světovou válkou a teď nám psal dopisy plné naděje, že problémy s Araby skončí, že nás očekává, že má malý domeček, místo pro nás, a že můžeme u něj být.

Mé břicho se zvětšovalo… Kde se narodí to, co roste v mém těle? Je potřeba se rozhodnout. Čas nás tlačí.

A tak jsme se rozhodli: pojedeme do Izraele…, ať se děje, co se děje!

Prodali jsme moje vízum do Austrálie za 70 dolarů. Za tyto peníze Petr koupil lodní lístky do první třídy na loď Kedma – měla vyplout z Marseille šestého února.

V těch dvou měsících, co nám zbývaly, jsme si užívali okouzlující město Paříž. Objevovali jsme bohatou historii, úžasná umělecká díla, Louvre, navštívili jsme všechna ta „šťavnatá“ místa Paříže tehdejší doby.

Rozhodnutí, že skončíme se životem emigrantů, nám přineslo úlevu. Doprodali jsme zbytek špendlíků. Breuningovi se velice snažili nás přesvědčit, abychom zůstali ve Francii, dokonce nám chtěli koupit malý dům nedaleko od nich na předměstí Paříže, jako půjčku s neurčenou dobou splatnosti. Tak moc chtěli, abychom nejeli do Izraele, ale my jsme nemohli jejich návrh přijmout.

Náš kufr změnil obsah: ne špendlíky, ne plenky, ale velká zasklená krabice, dar od barona, v níž byli našimi špendlíky připevněni vzácní motýli neuvěřitelných barev a která zdobila ještě dlouho náš pokoj v Izraeli.

4. února 1949 jsme brzo ráno vyjeli směr Marseille. Dorazili jsme tam, slunce svítilo, krásný den. Šli jsme rovnou do kanceláře pla- vební společnosti a tam nás čekalo nepříjemné překvapení. Úřednice se na nás užasle dívala: „Měli jste rezervaci na loď Kedma, ale ta vyplula před dvěma dny.“ Kvůli počasí odjela dříve.

„A proč jste nám nedali vědět?“ ptá se Petr a nedostává odpověď. Prostě zapomněli.

Jsme zmateni.

„Já vás tedy napíšu na loď Transylvania, která odplouvá 6. března. Je to dokonce i lepší loď,“ uklidňuje nás ta paní. Co tu ale budeme dělat ještě měsíc? Nemáme peníze. Nemáme nic.

Úřednice najde řešení: „Pošleme vás do utečeneckého tábora v Bandolu, můžete být tam.“

Zůstáváme tedy zatím v Marseille a telegrafujeme Kurtovi do Paříže, aby nám poslal trochu peněz. Ubytovali jsme se v hotelu De la Rosa na bulváru Garibaldi.

Večer jdeme do přístavu, který překypuje ruchem a cizokrajnými vůněmi. Posadili jsme se k jednomu ze stolečků a objednali polévku bouillabaisse.

Přístav nás hypnotizoval. Moře! Bylo to mé první setkání s mořem. Jenom se díváme, dýcháme a jíme.

Vrátili jsme se do hotelu unaveni a okamžitě usnuli. Uprostřed noci mě probudil déšť a hromobití. Vstala jsem, abych zavřela okno. Ale jak jsem se dotkla žaluzie, která byla značně vachrlatá, spadla s obrovským rachotem z třetího patra dolů na chodník. Naštěstí tam nikdo nebyl. Petr spí. Vrátila jsem se do postele vedle něj, pod společnou peřinu, přetáhla jsem ji přes naše hlavy. Nechtěla jsem nic vidět, nechtěla jsem nic slyšet, jen spát.

Ráno jsme nastoupili do autobusu, který nás dovezl do Bandolu. Na břehu moře mezi dunami jsme viděli z dálky tábor, baráky…

Zkoumáme okolí, Petr pokládá kufr a říká: „Posaď se, dojdu se tam podívat.“ Sleduji ho pohledem, dokud nezmizí v jedné z budov. Vidím ale, že se rychle vrací, a jak se blíží, mává na mě a říká: „To je předělaný koncentrační tábor!“

Jdeme do městečka.

U moře stojí malé domečky a na řadě z nich je cedulka: Místnost k pronajmutí.

Petr zazvoní na zvonek, ve dveřích se objeví žena a ptá se: „Ano, prosím? Máte zájem o pokoj? Pojďte dál.“

Ukazuje nám pokoj, který předčí všechno naše očekávání. Bílá postel. Okno s výhledem na moře, stůl a dvě židle. Květované závěsy, které se pohupují v mírném vánku vanoucím od moře.

Petr se ptá: „Kolik stojí tento pokoj?“ A já dodnes slyším odpověď: „Padesát franků.“

Zda to bylo na týden, měsíc nebo na den, si už nevzpomínám. Byli jsme unavení, hladoví, a ten pokoj byl tak krásný!

Paní odešla a asi za dvacet minut se vrátila se dvěma talíři polévky, košíčkem chleba a džbánem vody.

„Mangez, bon apetit,“ usmála se. Zjevně pochopila, komu prona- jala pokoj.

Celý měsíc jsme tam bydleli s rybáři. Petr se dokonce pod jejich vedením pokoušel lovit ryby. Jednoho dne přinesl mořskou hvězdici. Nalakovali jsme ji bezbarvým lakem na nehty a dovezli do Izraele v našem kufru, který pak příšerně smrděl.

Když dnes vzpomínám na onen čas, říkám si, že to byl dar osudu, že nám loď Kedma ujela, a tím nám poskytla měsíc jedinečných dní, přestože nejistota, co nás čeká v budoucnosti, nám nedovolovala si to skutečně užívat.

Protože jsme neutráceli nic za jídlo a rybáři nám dávali ryby zadarmo, přišel Petr s nápadem: „Co kdybychom si udělali líbánky a jeli na Côte d’Azur? Všechno je tu tak blízko. Místa, o kterých jsme jenom četli a netušili, že se sem někdy dostaneme a uvidíme je.“

Těžko si dnes představit, jak jsme to dokázali. Žádný organizovaný výlet s objednanými hotely. Prostě jsme jeli autobusem a na nějakém místě vystoupili.

Naše první zastávka byla Cannes. Přijeli jsme tam v době slavného karnevalu a byli jsme nadšeni, když jsme viděli, kolik lidí se dovede tak spontánně radovat. Viděli jsme zářivý svět, hotely na promenádě v Nice, které jsme znali jen z románů.

V Monte Carlu Petr dokonce hodil nějaký peníz do hracího auto- matu, který nás k našemu velkému překvapení odměnil několika franky. Petr řekl: „Tak to funguje. Nejdříve něco dají, aby lidi nalákali, a pak člověk o všechno přijde.“

Vzali jsme si tu malou výhru a pokračovali do Mentonu. Tam jsme poprvé v životě viděli pomeranče na stromě a Petr mi jeden utrhl. Jeho kůru jsem si schovala a objevila ji v tašce v Haifě.

Po týdnu jsme se vrátili do Bandolu. Na pobřeží jsme potkali rodinu, která také čekala na Transylvanii. Měli pětiletou dcerku, spřátelili jsme se. Ukázalo se, že pán je dr. Pelzmann, gynekolog. Jaký dar z nebes pro mě! Budu mít po cestě doktora!

A osud tomu chtěl, že když jsem 1. května 1949 v nemocnici Ram- bam v Haifě rodila naši první dceru Dani, byl mým porodníkem právě on.

Bandol jsme poznali se všemi jeho uličkami. Objevili jsme dům, na kterém byla deska oznamující, že tam žil a zemřel Louis Lumière, zakladatel kinematografie.

Také Thomas Mann a Franz Werfel našli ve městě útočiště poté, co se v Německu dostali k moci nacisté.

I my jsme tam našli útočiště…

6. března 1949 jsme se s Bandolem rozloučili a nastoupili v Marseille na loď Transylvania. Vyplouváme. Stroje začínají pracovat, voda silně šumí a… vyjíždíme na širé moře.

Lodní siréna prořízne vzduch, jako by říkala šalom. Ano, šalom Evropě…

Měli jsme svoji vlastní kajutu v první třídě. V druhý den naší plavby přišla bouře. Vysoké vlny se přelévaly přes palubu. V jídelně byly stoly přivázány k podlaze železnými řetězy, přesto se uvolnily a tančily z rohu do rohu. Dělalo to neuvěřitelný rámus.

Lidé postupně nabírali ve tváři zelenou barvu.

Petr usoudil, že za této situace je nejlépe pobývat na přídi a vyrov- návat pohyby lodi pohybem těla. Ale kvůli vysokým vlnám, které nás málem spláchly, jsme se rychle vrátili do kajuty.

V kajutě máme palandu, já ležím dole a držím se po stranách.

Loď se houpá jako skořápka. Petr otvírá kufr, vyndává z něj všechny kravaty, bere jednu po druhé a spojuje je uzly, které se zjevně naučil u skautů, až je z kravat jedno dlouhé lano. Tím mě přivazuje k posteli a říká: „Aby ses neskutálela.“ A já si pomyslím: Jestli se ta loď potopí, já tady budu připoutaná k posteli. Po tom všem, co jsme prožili a podařilo se nám zůstat naživu, po pochodu smrti, se utopíme v hlu- binách moře!

Druhého dne ráno bylo všechno pryč. Nebe bylo jasné, moře klidné, na palubě se objevila lehátka. Je neuvěřitelné, jak rychle se život proměňuje.

Vracím se na začátek tohoto vyprávění: je 11. března 1949 odpoledne, naše loď přistává v Haifě!

Zuří chamsín, horký vítr fouká a vyčerpává. Okolo mě mluví a křičí lidé v řeči, které nerozumím. Ale vtom k nám přichází muž a ptá se: „Taxi?“ Tomu rozumíme a rychle přisvědčujeme, ano, pryč odtud!

Cesta není moc pěkná. Nemluvíme. Řidič zastavuje na prašné cestě. Nešer. To je ta adresa. Pavel nás čeká venku. Okamžik nabitý elektřinou. Deset let uplynulo od chvíle, kdy se bratři rozloučili. A svět se úplně změnil.

Kde je byt? Kde Pavel bydlí? Nevidím žádný dům. Vidím jen velkou dřevěnou bednu. A do ní nás Pavel vede.

Primitivní postel, stůl a dvě židle. Místo skříně čtyři hřebíky ve zdi a na nich visí Pavlovy šaty. Žádná voda, studna je venku. Žádný záchod, také jen venku.

Později jsem se dozvěděla, že takové bedny byly vlastně kontejnery, ve kterých si přiváželi nábytek ti, jimž se podařilo včas utéct z Německa. A tyto kontejnery se později proměnily v lidská obydlí.

Začíná se stmívat. Bratři se přesunuli do „dveří domu“, ponořeni do minulosti. Otázky nebraly konce.

Uložila jsem se na jedinou postel a naslouchala. Došla jsem

k závěru, že ačkoli si Pavel ušetřil holokaust, nejsem si jistá, zda tím něco získal. Vše bylo tak smutné.

Převalovala jsem se v pichlavé posteli, hladila si své velké břicho a tiše jsem plakala.

Někdy v noci jsem cítila, jak se Petr vmáčkl vedle mě do té úzké postele.

První ráno v Izraeli. Slunce září, modré nebe bez jediného mráčku. Pavel nám nechal vzkaz: Šel jsem koupit rohlíky.

Mezitím jsme se umyli u studny na dvoře, Pavel se vrátil s peči- vem, chalvou a třemi skleničkami lebeni. Pro mě, z ráje!

Ještě jsme ani nedosnídali a dorazil Jack, manžel Nurit, Petrovy sestřenice, který se do Izraele přistěhoval v roce 1938, bojoval v něko- lika válkách, sloužil v armádě a stal se učitelem.

Jack a Nurit žili ve čtvrti Kirjat Chajim. Jack pro nás přišel, protože rozhodl, že v mém stavu nemůžeme zůstat u Pavla, a ubytoval nás u nich v domě v nájmu.

V tehdejší době bylo velice těžké najít byt – Izrael nebyl připraven a schopen absorbovat takové množství přistěhovalců.

Asi po třech měsících nás potkalo štěstí: získali jsme v Kirjat Chajim pronájem malého bytu u rodiny Sternbergovy na ulici Tet Vav 14. Jejich dcera Dalia, která byla o několik let mladší než já, byla klaví- ristkou a později jedinou dirigentkou v Izraeli. Jednou jsem dokonce byla na jejím koncertě, který dirigovala v Praze.

Náš byteček měl malý kuchyňský koutek, ale záchod a koupelna byly společné s majiteli celého bytu. Bylo potřeba hodně skromnosti, trpělivosti a porozumění, abychom se vyhnuli potížím. Ale byli jsme spokojeni s tím, co máme. Konečně jsme byli sami, my tři.

Petr sehnal zaměstnání v loděnici. Z první výplaty, sedmdesáti izraelských liber, koupil dvě židle od nějakého Araba. U cesty našel čtyři cihly, na ně položil náš věrný kufr, já jsem jej přikryla šátkem – a měli jsme stůl. Dvě železné postele s pichlavými matracemi jsme dostali od Židovské agentury, postýlku pro naši holčičku nám věno- val jeden příbuzný.

Neméně důležité bylo, že jsme z prvního platu také splatili dluh Kurtovi v Paříži. Zůstali jsme v kontaktu po celý život. I poté, co se odstěhovali do New Yorku. Tam jsme je i navštívili a náš nejmladší syn Amir si dokonce zahrál šachy s Hankou.

Jednoho dne nás navštívila Kity Koretzová, přítelkyně z Prahy. Před druhou světovou válkou její rodiče vlastnili velký a známý galanterní obchod – knoflíky, nitě, tkaničky.

Po válce se Kity vrátila z Terezína s maminkou a bratrem, který se stal sportovním hlasatelem v rozhlase a byl posluchači velice oblí- ben. Zůstal jim i krásný byt a my jsme tam trávívali deštivé neděle hraním Monopolů.

Kity nyní stojí v naší místnosti v Haifě, rozhlíží se a na její tváři vidím, že se jí to moc nelíbí.

Udiveně se ptá: „To je vše, co máte?“ Tehdy jsem měla dojem, že jsme se víceméně zařídili. Měli jsme to, co jsme potřebovali.

Nereagovala jsem na to, co řekla, a ona pokračovala: „My s maminkou bydlíme v Tel Avivu. Dostali jsme jednu místnost u strýčka.“ Ukázalo se, že její strýček byl z Jeruzaléma a v Izraeli byl známým výrobcem nití. „Z Prahy jsme si přivezli kontejner se vším naším nábytkem, který nyní stojí v jaffském přístavu, a my platíme každý měsíc skladné, protože pro něj nemáme místo. Nechcete z něj něco?“

A tak jednoho krásného dne přijelo do ulice Tet Vav nákladní auto a přivezlo křesla a pohovku potažené zeleným sametem, skleněný stůl, velký prádelník, stojací lampu…

Byla jsem z toho celá zmatená: Jak nacpeme všechen tento luxus do naší malé místnosti, když se nám v horkém počasí vlastně vůbec nehodí?

Petr měřil a přemýšlel, přesouval a všechno nějak zorganizoval. Ale místnost byla přecpaná a já jsem snila o jednoduchém nábytku, který byl tehdy v módě, bylo to něco jako dnes IKEA. Petr s typickým optimismem uklidňoval: „Počkej, až budeme mít normální dům, tak se všechno urovná.“

Normální dům byl však od nás vzdálen několik světelných let. Zapsali jsme se do čtvrti v Kirjat Jam, zaplatili jsme 300 liber zápisné, které nám dal Pavel, a s napětím jsme sledovali počátky výstavby nových domů. Po nějaké době jsme ale zjistili, že stavba vůbec nepokračuje. Vše stálo opuštěné.

Ukázalo se, že stavební podnikatel utekl do New Yorku. Nesplnil své závazky a my jsme přišli o peníze.

Ale i z toho jsme se vzpamatovali.

Petr se rozhodl hledat zaměstnání, které by nám poskytlo i bydlení. Proto se obrátil na stavební společnost Solel Boneh v Tel Avivu. Byl ochoten přijmout jakoukoliv práci a samozřejmě i opustit Haifu.

A tak byl poslán do Beerševy, města na okraji pouště Negev. Přijel tam v den, kdy řádil příšerný chamsín a všude vířil jemný písek.

V tehdejší době nebyla vegetace ani zástavba, která by písek pohlco- vala, a lidé v důsledku písečných bouří velmi trpěli.

Petr odjel a já jsem zůstala sama s Dani v Haifě. Odloučení trvalo několik týdnů a bylo pro nás velice těžké. Od okamžiku, kdy jsme opustili Prahu, jsme byli stále spolu. Čekala jsem nedočkavě, kdy od Petra dostanu pohlednici. Telefony tehdy nebyly.

Petr rozhodl, že to není vhodné místo pro rodinu. Vrátil se do Solel Boneh a tam mu nabídli možnost práce v Aškelonu, kde firma Juval Gad právě stavěla továrnu na zavlažovací potrubí pro Negev. Spolu se zaměstnáním nám slíbili ubytování v tzv. švédském domku.

1. května 1951 jsme se konečně přestěhovali z Haify do Aškelonu. Dani měla právě dva roky, v ruce držela hadrovou panenku, dárek k narozeninám.

Jízda autem naloženým naším nábytkem z Kirjat Chajim do Aškelonu trvala tehdy šest hodin.

Aškelon v roce 1951 byl značně arabský.

Na okraji návrší stálo osm domků firmy Juval Gad, vždy půl domku pro jednu rodinu.

Nastěhovali jsme se spolu s Urim a Avivou Gazitovými, kteří přijeli druhým autem. Uri pocházel z Mexika, kam jeho rodiče utekli před válkou z Německa, a byl zvyklý mluvit německy. Aviva, tehdy v pokročilém stupni těhotenství, byla rodačka z Izraele a mluvila jenom hebrejsky.

A byla to právě ona, od koho jsem hebrejsky učila.

V našem domě bylo vždy co jíst. Ze starých šábesových chalot jsem dělala sekanou. Jsou věci, které mě naučila válka. A když nebyly brambory nebo rýže, udělala jsem české knedlíky. Tehdy to zde bylo neznámé jídlo. Aviva se mu jednou divila a chtěla vědět, jak dělám to těsto. Nerozuměla jsem, co je hebrejsky becek. A tak Aviva vzala do ruky trochu mouky, přidala vodu, smíchala to a řekla: „Podívej, becek – těsto.“

Domek voněl přírodním nenalakovaným dřevem. Nebyla v něm ani elektřina, ani tekoucí voda. Tu jsme chodili čerpat do nedaleké studny. Elektřinu nám poskytoval generátor, který nám dala k dispo- sici továrna.

Neměli jsme ledničku – mám na mysli skutečně ledničku, ne mrazničku. Aviva obdivovala náš nábytek a překvapilo ji, že lednička chybí. Hned mi nabídla jednu přihrádku ve své ledničce. A já jsem jí to nezapomněla až do jejích posledních dnů.

Aviva taky objevila potravinový obchod pana Alfonsa. Krásný muž, pocházel z Maroka. V jeho obchodě bylo mnoho dobrého a vždycky jsme tam něco našli. Jednoho dne, když jsem byla v obchodě s Dani, tehdy ještě v kočárku, Dani začala plakat a já ji česky utěšovala. V tom vešla do prodejny mladá žena. Neznala jsem ji, ale ona se usmála a povídá: „Ty jsi z Čech?“ Ukázalo se, že je to Alfonsova manželka a pochází ze Slovenska. Byla blondýnka s modrýma očima a právě těhotná. Holčička, která se jim tehdy narodila, byla v budoucnosti učitelkou našeho Amira.

Společnost v Aškelonu byla velice různorodá. Naším doktorem byl dr. Krause z Berlína, jeho manželka Rubi pocházela z Libanonu. Jedni přátelé Avivy, které jsme navštívili, byli vojenský velitel a jeho manželka. Na toaletě jsem viděla, že jako toaletní papír jim slouží stránky Tolstého románu Vojna a mír.

Žili jsme na jihu. Naši přátelé z Haify byli daleko, slovo jih jim znělo strašidelně. Horko, blízko k hranicím, trochu nebezpečno – a tak nás zpočátku ani jeden z nich nenavštívil. Přijeli až později, když se poměry zklidnily.

V roce 1953 se naše rodina rozrostla – narodil se nám syn Alon. Cítili jsme, že je načase, abychom měli svůj vlastní skutečný dům. Během asi dvou let začala výstavba čtvrti na předměstí, kde až do té doby byla jen písečná půda. Ale my jsme neměli peníze, abychom se zapsali mezi čekatele. Petr se tedy rozhodl, že koupí jenom půdu a dům bude stavět sám. Vzali jsme si půjčku od banky, 900 liber. Pořadu let jsem pak nosila každý měsíc do banky splátku pět liber, panu Adivimu, který tam tehdy byl ředitelem.

Uri a Aviva už bydleli v jednom z prvních domů, které byly nově postaveny, a pozvali nás na narozeniny jejich syna Jarona. Jeli jsme na oslavy s našimi sousedy Šajem, Gerdou a jejich dcerami v náklaďáčku od firmy Juval Gad. Na zpáteční cestě na nás začali střílet teroristi a zničili nám všechna čtyři kola. Ale dorazili jsme šťastně domů.

V tu samou noc byla vyhozena do povětří vodárenská věž kibucu Jad Mordechaj. Viděli jsme ten výbuch z balkonu domku.

Aby Petr mohl koupit materiál na stavbu, vybral si plat na šest měsíců dopředu. A abychom měli co jíst, začala jsem pracovat jako terénní zdravotní sestra. Šla jsem do zaměstnání s velice těžkým srdcem, tak moc jsem nechtěla opouštět svoje děti…

Když dneska toto píšu a když nás vidím tak mladé očima staré ženy, říkám si, že jsme byli také ještě úplné děti. A tak sami. Neměli jsme rodiče. Neměli jsme žádnou pomoc. Na všechno jsme byli sami, stále, po celý život…

Petr začal stavět, sám, pouze na určitá řemesla si najímal dělníky.

O šabatu časně zrána, dřív než začne horko, jsme celá rodina šli pěšky z dřevěného domku až na předměstí ke stavbě našeho domu. Míchat beton, plánovat – a dokonce i naše malé dítě dovedlo držet lano.

Na začátku školního roku 1957 byl náš dům hotov, stojí v ulici Rimon a žijeme v něm dodnes.

Nábytek dostal své důstojné místo a Petr splnil slib, který mi dal na lodi Transylvania: „Zde, na tomto místě, postavíme dům a dáme život dětem.“

V roce 1970 se nám narodil ještě jeden syn, Amir. Petr zemřel 5. dubna 2017 ve věku 96 let.

EVA ERBENOVÁ Aškelon, léto 2017

Překlad z hebrejštiny: Tomáš Novotný Úprava textu: Marie Šedivá

Bibliografie Evy Erbenové

Ima sapri li. Hakibbutz Hameuchad, Tel Aviv 1988, Mámo, povídej, tys tam byla. Sefer, Praha 1994, Mich hat man vergessen. Beltz & Gelberg, Weinheim 1996, Sen. G plus G, Praha 2001, Oubliée. L’École des loisirs, Paris 2001, E così sono nata un’altra volta. Istituto storico della Resistenza, Pistoia 2011, Escape Story. Sharron Publishing, London 2011, Životy Evy L. Spoluautorka Markéta Mališová. Nakladatelství Franze Kafky, Praha, 2013