K sobotnímu oddílu Balák
O šabatu 20. července čteme v synagogách parašu Balák (4. M ojžíšova 22, 2–25, 9).
Proč byla pojmenována paraša Tóry po moábském králi Balákovi, když je známo, že Balák nenáviděl Izrael? Jak vysvětloval rabi Meir z Przemyślan, mnozí z národů sice Židy nenávidí, ale svou nenávist umně skrývají za pěkným vystupováním a tváří se přátelsky. Proto se před nimi mnohdy nemáme na pozoru, jak bychom měli. Avšak Balák byl z jiného těsta. On byl „upřímným“ gójem, který se svou nenávistí k židovskému národu nijak netajil, nepřetvařoval se a dával ji patřičně najevo. Pro svou „upřímnost“ si proto zaslouží, aby se paraša Tóry nazývala jeho jménem. V minulé paraše Chukat jsme četli o Edómcích, kteří odmítli povolit synům Izraele průchod svým územím a Izrael se mu vyhnul (20, 20–21). Také Kenaánec, aradský král sídlící v Negevu, vytáhl proti Izraeli, ale byl jím poražen (21, 1–3). Synové Izraele žádali emorejského krále Síchona o povolení projít jeho zemí, ale ten na jejich prosbu odpověděl válkou. Izraelci přemohli jeho vojsko a Síchonovu zemi obsadili (21, 21–25). V boji s Izraelem prohrál i bášanský král Og (21, 32–35). Naše paraša začíná sdělením, že synové Izraele se utábořili v Moábských pustinách v Zajordání naproti Jerichu. Moábský král Balák se dověděl o všech vítězných bitvách synů Izraele proti výše uvedeným králům a obával se podobného konce. Velmi rychle pochopil, že Izrael nezlomí vojenskou silou.
Balák se poučil z osudu sousedních králů, a proto hledá spojence proti Izraeli, a to i mezi nedávnými nepřáteli – u Midjánců, s nimiž poté uzavřel mír, jak uvádí traktát Sanhedrin 105a. Moábci navazují styky s midjánskými stařešiny, aby od nich zjistili, kde je skryta síla vůdce synů Izraele. Midjánští starší to musí vědět, vždyť Mojžíš žil léta u midjánského kněze Jitra a stal se dokonce jeho zetěm. Midraš Tanchuma, Balák 3, uvádí, že stařešinové odvětili Moábcům, že Mojžíšova síla je skryta v jeho ústech, tj. – v jeho slovech a modlitbě. Balák se proto rozhodl proti Mojžíšovi a synům Izraele postavit stejně silou slova obdařeného člověka a vyslal posly do mezopotámského města Petóru k proroku a věštci Bileámovi. Poslové žádali Bileáma, aby šel s nimi do Moábu a proklel tam z Egypta přišedší národ synů Izraele. Bůh zakázal Bileámovi, aby s nimi šel, proto Bileám odmítl jít s nimi do Moábu.
Král Balák tedy vysílá k proroku Bileámovi větší poselstvo s mnohem bohatšími dary. Bůh tentokrát Bileámovi povoluje cestu do Moábu, ale pod podmínkou, že bude dělat jen to, co mu Bůh poručí.
Jak aktuální jsou výše uvedená slova paraši v dnešní době! Je vidět, že není nic nového pod sluncem. Když jsme v několika válkách nad našimi nepřáteli zvítězili a jim se nepodařilo přesilou zbraní a početní převahou vojska zničit Izrael a nás zahnat do moře, tak se uchýlili k boji proti nám, podobně jako Bileám, svými ústy. Jsme svědky desítek protiizraelských rezolucí na půdě OSN, velmi se činí antisemitské hnutí BDS nebo „lidskoprávní“ organizace Betzelem či Machsom Watch.
Balákův strach z obrovského počtu národa synů Izraele, který se utábořil na jeho území, v Moábských pustinách, lze pochopit. Proč však Balák nežádá Bileáma o požeh nání pro sebe a svůj lid, aby mohl úspěšně klást odpor synům Izraele? On přímo žádá Bileáma, aby Hospodinův lid proklel. Tento požadavek prokletí je důkazem Balákovy nenávisti. Podobně však ani pohanský pro rok Bileám lačnící po královské odměně za prokletí Izraele nezaváhá ani na vteřinu. Zde však zasahuje Všemohoucí a slova prokletí se v Bileámových ústech mění v požehnání.
Jedno z nich dokonce pronášíme, když vstupujeme do synagogy: Jak krásné jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli – טבו מה ישראל ,משכנתיך ,יעקב ,אהליך (4. Mojžíšova 24, 5).
Neměl být tento nadpřirozený jev Bileámovi znamením, že Hospodin chrání svůj lid a že veškeré jeho úsilí proklít syny Izraele se mine účinkem? O Bileámovi si lze myslet cokoliv, ale rozhodně ne, že by byl hloupý.
Bileám ví, že síla Izraele je skryta v jeho neochvějné víře v Hospodina a v mravní čistotě. Proto tajně radí Moábcům, aby se snažili svést Izrael k modloslužbě, aby se klaněl a obětoval jejich božstvu Ba‘al Peoru. Tohoto úkolu se zhostily moábské a midjánské ženy.
Jejich úsilí, bohužel, nebylo marné. Když se Izrael usídlil v Šitímu, izraelští muži podlehli svodům Moábek a Midjánek a začali se klanět a obětovat jejich božstvu Ba‘al Peoru. To, čeho nedosáhl Bileáem svými ústy, dokázaly cizinky. Bůh potom nařídil soudcům, aby pobili všechny, kteří se mu zpronevěřili, a na zbytek hříšníků seslal morovou ránu, které podlehlo dvacet čtyři tisíc mužů. Pinchas, Eleazarův syn a vnuk velekněze Árona, vzal oštěp a vešel do stanu Zimriho, syna Salůva z Šimonova kmene a probodl jej společně s Midjánkou Kozbí, kterou si tam přivedl. Tímto činem Pinchas zastavil epidemii moru uprostřed synů Izraele.
Vraťme se však ještě na počátek paraši, ke králi Balákovi. Moábský král mohl o pomoc proti Izraeli požádat přímo svého boha Ba‘ala Peora a nemusel žádat o prokletí proroka a věštce Bileáma. Balák sice říká: ,ידעתי כי .יואר ,תאר ואשר ,מברך תברך-אשר את – Vím, že komu ty požehnáš, je požehnán, a koho ty prokleješ, je proklet. (4. Mojžíšova 22, 6) Avšak spoléhat na Bileámovo prostřednictví se mu nevyplatilo. My víme, že pohanskému králi Balákovi by samozřejmě nemohly pomoci žádné modlitby a prosby, ba ani ty, jimiž by se přímo obracel ke své modle, neboť by se obracel k bezduchému výtvoru lidských rukou. Na druhou stranu, z Balákova jednání lze učinit vývod, že člověk se nikdy nemá spoléhat na jiného člověka, byť by jej provázela pověst proroka a divotvorce.
Příběh, který nám to ilustruje, se stal s cadikem rabi Meirem z Przemyślan (1780–1850), známým svou skromností a hlubokým sociálním cítěním. Jednou k rabi Meirovi přišla jakási žena a prosila jej, aby se za ni pomodlil, neboť díky jeho modlitbě se jí jistě narodí syn. Rabi Meir jí odvětil, že se za ní pomodlí, ale jen tehdy, když mu dá padesát rublů na sbírku, kterou pořádá pro jednu chudou rodinu, která ztratila střechu nad hlavou. Žena se smutnou tváří odvětila, že může dát jen deset rublů. Rebe byl však neoblomný a trval na padesáti rublech.
Žena nakonec řekla rebemu, že maximum, co může dát, je třicet rublů, ale ani o rubl více. Rebe její nabídku odmítl a stále trval na padesáti rublech. Žena začala vzlykat, a nakonec se hořce rozplakala a pravila: „Je-li tomu tak, tak už mi nezbývá nic, než doufat v Hospodinovu pomoc a mohu se spolehnout pouze na Něj.“Když rebe Meir uslyšel z úst ženy tato slova, s úsměvem řekl: „Přesně toho jsem chtěl dosáhnout. Teď, když jsi ochotna spolehnout se ne na mě a mou modlitbu, ale na Všemohoucího, tak jsem přesvědčen, že Bůh vyslyší tvé přání a pomůže ti. Také já se budu za tebe modlit, aniž bys mi musela dát jedinou kopějku.“
V podobném duchu je laděno i Požehnání za Jeruzalém, v Požehnání po jídle, kde se uvádí: „Bože náš, nedopusť, abychom byli závislí na tom, co může dát smrtelník, ani na jejich půjčkách, ale abychom záviseli pouze na Tvé ruce, která je plná, otevřená, svatá a štědrá…“
Samozřejmě, člověk nesmí být pasivní a doufat jen v Boží pomoc. Naopak, sám se musí snažit pomoci sobě i ostatním, je-li toho třeba. Současně by měl ale věřit v Boží pomoc, která dodá jeho snažení správný směr, energii, a nakonec jeho snahu a úsilí korunuje úspěchem.
RABÍN DANIEL MAYER