Biblický svět Marca Chagalla v Nice

Pokud někdy budete mít cestu do Nice, nenechte si ujít Národní muzeum Marca Chagalla. Francie je země, ve které se tento malíř podle svých slov narodil podruhé a také právě jí věnoval svůj cenný cyklus pláten Biblické poselství. Muzeum, navržené architektem André Hermantem a samotným Marcem Chagallem, bylo slavnostně otevřeno v roce 1973. Je to jediné muzeum na světě věnované tomuto malíři a zároveň jediné muzeum ve Francii věnované v té době ještě žijícímu umělci.

‚‚Celý život jsem měl pocit, že jsem se narodil mezi nebem a zemí a že svět je pro mě velká poušť, ve které moje duše bloudí jako planoucí pochodeň – vytvořil jsem obrazy v souladu s tímto vzdáleným snem. Chtěl bych je nechat v tomto domě, aby se zde lidé mohli pokusit najít mír, určitou spiritualitu, religiozitu a smysl života,” řekl Marc Chagall při slavnostním otevření muzea v den svých 86. narozenin.

Hlavní část expozice představuje cyklus obrazů Biblické poselství, které je v muzeu vystaveno na přání malíře trvale. Chagall byl jedním z mála malířů, který ve 20. století, tedy ve století poznamenaném šoa a ve velké míře ztrátou víry, věnoval velkou část své tvorby náboženským tématům. Vyrostl ve zbožné rodině, která byla součástí chasidského hnutí, a ačkoli se od tíhy tradic v mládí distancoval, zůstal biblickými příběhy ovlivněn, a i jeho profánní tvorba je posvátnem v mnohém inspirovaná. Nejvíce se do náboženských motivů ponořil po druhé světové válce. Otřesen masakrem Židů v Evropě a ničením jidiš kultury cítil potřebu vyzdvihnout téma judaismu, a tak náměty svých obrazů čerpal přímo z Bible. ‚‚Uchvátila mě už v nejútlejším mládí. Vždy jsem si myslel a stále myslím, že je to největší zdroj poezie všech dob. Od té doby hledám její odraz v životě i v umění,” řekl o tématu svého díla Chagall. Na souboru obrazů inspirovaném Genesis a Exodem začal pracovat na počátku 50. let a trvalo mu více než 10 let ho dokončit.

Budete mým lidem

Malíř pojímá svůj biblický cyklus jako symbolický vztah člověka k Bohu od jeho stvoření až po jeho znovuutváření skrze smlouvu. Velký význam v Chagallově díle má tradičně barevné pojetí. Můžeme si zde všimnout několika barevných bloků – stupně zelené a modré v obrazech Noe a duha, Ráj nebo Adam a Eva vyhnání z ráje, dvě noční scény ve fialové a tmavě modré popisující příběhy o Jákobovi a oproti nim kontrastní vyprahlou hnědou a zlatou atmosféru pouště na obraze Úder do skály. Každý obraz má svůj vlastní dominantní tón a dohromady tvoří pestrobarevnou kombinaci od zářivě žluté až k temně modré a zelené, které dotvářejí smysl biblických výjevů. Zvláštní postavení má na Chagallových obrazech bílá barva, která má jimi prostupovat jako symbol božství.

1 – Noemova archa (1961–1966)

Mezi obrazy, které určitě stojí za pozornost, patří Noemova archa (obr. 1). Ta je na plátně poprvé v historii umění zobrazena zevnitř. Nevidíme její zbudování ani to, jak proplouvá rozbouřenými vodami, ale emoce těch, kteří se nacházejí uvnitř schoulení jako v lůně, ze kterého se má lidstvo podruhé narodit.

2 – O bětování Izáka (1960–1966)

Obraz Obětování Izáka (obr. 2) zobrazuje dvě sféry – nebe s anděly a výjevy, které se teprve stanou, a zemi, na které se schyluje k oběti. Tyto dvě roviny se prolínají skrze vztaženou ruku anděla, který se snaží Abrahama zadržet. Napravo můžeme vidět skupinu lidí, která má symbolizovat Abrahamovy potomky – scénu s matkou a dítětem, ale také ukřižování, které zde nemá zobrazovat prvek křesťanství, ale spíše představuje budoucí utrpení židovského národa. Samotná dvojice Abrahama a Izáka, kteří vlivem barev vypadají, jako by byli v plamenech, odkazuje k zápalné oběti – holokaustu.

3 – Úder do skály (1960–1966)

Tmavě hnědá barva na obraze Úder do skály (obr. 3) představuje spor a tragický osud Mojžíše, jenž je vystaven hněvu Hebrejců, kteří jsou hladoví, žízniví a ztracení v poušti. Boží přítomnost se tu projevuje jasným světlem za ním, které způsobuje zázrak – voda začne vytékat ze skály před blouznícím davem.

4 – Mojžíš přijímající Desatero (1960–1966)

Mojžíš přijímající Desatero (obr. 4) svou kompozicí připomíná barokní obraz. V popředí vidíme Mojžíše, kterému dvě bílé ruce v oblacích předávají desky s přikázáními. Úhlopříčka za ním pak představuje horu Sinaj. Obraz také obsahuje řadu různých scén: vpravo ve spodní části jsou vyobrazeny postavy Árona, Davida nebo Jeremiáše a úplně nahoře, blízko Boha, můžeme vidět skupinu prchajících Židů. Vlevo někteří Hebrejci čekají na Mojžíše, zatímco jiní se odvrátili a uctívají zlaté tele.

Můj milý je můj a já jsem jeho

V samém srdci expozice se nachází Píseň písní, pět pláten inspirovaných právě touto biblickou básní. Ačkoli se jedná o velmi smyslnou milostnou báseň, Židé jí čtou v symbolické rovině jako smlouvu mezi Bohem a jeho lidem. Chagall celý námět zpracovává v červené a růžové barvě, která má evokovat jak tělesnou smyslnost, tak i krev. Malíř totiž zaměnil ústřední postavu Šalamouna a Šulamit za Davida a Batšebu a líčí tak příběh krveprolití, ve kterém David v touze přivlastnit si ženu, kterou miloval, poslal na smrt jejího manžela. Chagall na plátnech zachycuje milostný pár vznášející se nad Jeruzalémem, obklopený nejrůznějšími symboly hudby a tance. Tím malíř zdůrazňuje tři základní dimenze této písně – hudební, posvátnou a smyslnou. Celou sérii věnoval své manželce Valentině Brodsky.

5 – Píseň písní I. (1960)

Vybraný obraz z této série (obr. 5) se vztahuje k verši z Písně 4:5 – ‚‚Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou.” V pravém rohu plátna můžeme vidět přesný odkaz k textu – dvě gazely, jednu žlutou a druhou modrou. Na obraze je objímající se pár, přičemž se zde nahá žena objevuje hned několikrát. Král David je znázorněn
v podobě ptáka hrajícího na lyru vlevo nahoře a jeho trůn na opačné straně. Výrazným motivem jsou také stromy, květiny a město Jeruzalém namalované svisle podél pravého okraje obrazu.

Budiž světlo!

V muzeu se také nachází auditorium s vitrážemi Stvoření světa (jejich ukázku můžete vidět na titulní straně Maskilu). Jedná se o tři vitráže, jejichž příběh čteme zprava doleva, stejně jako bychom četli v hebrejské Bibli. Chagall zde znázornil sedm dní stvoření světa v pozoruhodné abstrakci (kromě pátého a šestého dne, kde můžeme vidět figurativní motivy). Právě výběr abstrakce na vitráži, skrze kterou prochází světlo, není náhodný, ale je součástí Chagallova symbolického jazyka – před Stvořením byl pouze chaos, teprve když Bůh stvoří světlo, začnou být všechny věci viditelné. Sedmého dne poté odpočíval, tedy nedělal nic konkrétního, což znovu odpovídá pojetí abstrakce.

Při vstupu do Chagallovy galerie na vás skutečně padne klid a mír, přesně jak si to malíř přál. Také chtěl, aby vznikl prostor, ve kterém by byla vystavena umělecká díla ztělesňující spiritualitu všech národů a ve kterém by zněla jejich hudba a poezie vycházející ze srdce. Tento svůj sen obhajoval tím, že ‚‚v umění jako v životě je všechno možné, pokud je v hloubi duše láska.

Anna Bendová

Foto autorka