Až jednoho dne

Děj knihy Šemiho Zarchina (*1961) Ad še-jom echad, pracovním názvem Až jednoho dne…, se odehrává na břehu Kineretu, kde žije nezvykle vysoká, dominantní Ruchama s manželem Robertem a dvěma syny, Chilikem a Šlomim. Šlomimu je teprve osm let, když v sobě objeví kuchařské nadání a spolu s Ruchamou začnou vařit na zakázku. Jídlo a vášnivé rodinné vztahy stojí ve středu tohoto izraelského románu. Skrze jídlo spolu postavy komunikují, utěšují se, navzájem se ujišťují a zápasí spolu, aby se opět usmířily.

Zarchin, v Izraeli známý především jako filmový tvůrce, se dotýká i politiky, ale spíše okrajově. Zobrazuje především rozpálené, vlhké ovzduší dětství a dospívání v rodné Tiberiadě.

Kniha, z níž zde otiskujeme malou ochutnávku, vyjde česky na podzim 2022 v nakladatelství Garamond. 


Teď tu v tichu Ruchamina zármutku stály krabice s nákupem. Brambory zůstaly neoloupané, maso nebylo naporcované, dokonce i luštěniny byly v sáčcích a nikdo je nedal namáčet. Šlomiho popadl vztek. Už je poledne a oni musí mít před začátkem šabatu navařeno, je potřeba zaúkolovat arabského poslíčka, aby odnesl hrnce s jídlem ke Kurdům a dal je ohřívat na petrolejová kamínka.

Namířil si to do Ruchamina a Robertova pokoje, zatímco Chilik jej s vykulenýma očima sledoval. Když zprudka rozrazil zavřené dveře, spatřil Ruchamu schoulenou pod modrou dekou, s obličejem zabořeným do polštáře, zachumlanou tak, že skoro nebyla vidět. Stoupl si nad ni a ona k němu zdvihla velké zvlhlé oči bez brýlí.

„Okamžitě vstávej, Ruchamo,“ poručil, ale ona neodpověděla.

Chilik stál ve dveřích, přidržoval se za futra a zašeptal: „Nech ji být, je nemocná.“

„Jsi nemocná?“ zeptal se jí Šlomi, ale ani tentokrát nic neřekla, jen pod dekou dál oddechovala.

„Co je s tebou,“ vynadal jí, „neudělala jsi nic z toho, na čem jsme se domluvili. Jestli nevstaneš, nemáme šanci do šabatu stihnout uvařit, jak jsme slíbili.“ Ale Ruchama odpověděla: „Dej mi pokoj, sedím šivu.“

Šlomi zvýšil hlas: „Co to meleš?“

„Nekřič na mě, Šlomi, jsem tvoje máma a ty jsi dítě, nemáš na mě co křičet, a teď jdi pryč a nech mě truchlit.“

„Co je ti po nějaký Lee Goldberg?“ řekl naštvaně. „Kdo to vůbec je?“

„Odejdi z mého pokoje, Šlomi, a to hned,“ odpověděla zastřeným hlasem přes modrou deku, načež vztekle ucedil: „Kéž by tak všichni ti tví básníci i spisovatelé chcípli a všechny ty tvý smradlavý knížky shořely na popel.“ Odešel a práskl za sebou dveřmi tak, že se rána ve vlnách nesla domem až ven.

Šlomi se posadil v kuchyni, spěšně na kraj stolu vysypal fazole a začal je přebírat. „Teď mi řekni, co se přesně stalo,“ požádal Chilika, který se usadil naproti němu a začal mu tlumeným hlasem vyprávět, co se přihodilo, jako by mluvil s knihovnicí v městské knihovně.

„Když jsme čekali na toho speciálního doktora, potkali jsme zdravotní sestřičku Dinu, znají se s mámou od dětství, a Dina povídá: ‚Víš, že včera umřela Ajša?‘ A máma na to: ‚Fakt? Ajša, zlodějka uhlí? Konečně chcípla?‘ A Dina řekla: ‚Jo, včera ji našli, jak sedí na pláži vedle hřbitova, zavolali sanitku, ale ona už to měla dávno za sebou, a taky pěkně smrděla,‘ a na to řekla máma: ‚Dobře jí tak, zasloužila by shořet v pekle, aby z ní nezbyl ani kousíček,‘ načež jí Dina řekla: ‚Jak tohle můžeš říct, Ruchamo, navíc, když máš vedle sebe kluka, uslyší všechny ty tvoje strašidelný řeči,‘ na to máma Dině řekla: ‚Jen ať to slyší, kdyby ta smradlavá Ajša zdechla dřív, měli by možná Šlomi s Chilikem mladšího brášku, nejradši bych ji upálila vlastnoručně,‘ Dina se vyděsila a řekla mámě: ‚Změnila ses, Ruchamo, od té doby, co jste přišli k penězům, si nevidíš do pusy.“

Šlomi na něj pohlédl, zatímco z kupičky fazolí dál hbitě vybíral malé kamínky. „Ajša je ta paní, co dala Ruchamě pěstí do břicha, když byla Ruchama těhotná.“

„Já vím,“ odpověděl Chilik, „nemusíš mě poučovat.“

„Jak to ale souvisí s tou básnířkou?“

„Pak jsme šli k panu doktorovi, co mi prohlíží uši, a už zase měl v očích slzy, pokaždé, když přijdeme do ordinace, má na krajíčku, takže mu máma dokonce někdy řekne: ‚Ale jděte, pane doktore, slíbil jste mi, že nebudete plakat.‘“

„Proč brečí?“ zeptal se Šlomi, celý zmatený z bratrova spletitého vyprávění.

„Máma říká, že brečí, protože má radost, že mám zdravé uši,“ odvětil Chilik.

„Nebo je prostě ufňukanej,“ odtušil, „jako naše učitelka ve druhý třídě a jako Robert.“

„Možná.“

Šlomi shrnul fazole do cedníku a začal je proplachovat. Chilik si stoupnul vedle něj a pokračoval. „A pak jí pan doktor řekl, že brečí, protože umřela Lea Goldberg. A máma se zeptala: ‚Kdy? Jak to myslíte, umřela? Vždyť jí není ani šedesát.‘ A on odpověděl: ‚Zemřela včera, na rakovinu. Říkali to ve zprávách, vy jste to neslyšela?‘ Mámě vyhrkly slzy a povídá: ‚Ne. Celý den jsem chodila po nákupech.‘ No a pak jsme přišli domů, máma si lehla do postele, a řekla mi, abych zavřel dveře a týden jí nechodil na oči, protože truchlí, a to je všechno, dokud jsi nepřišel a nezačal jsi dělat brajgl.“

Šlomi přesypal omyté fazole do velkého hrnce, který napustil vodou, postavil jej na plotnu a řekl: „Já to nechápu, proč drží smutek za někoho, koho ani neznala?“

„Milovala její slova a teď má zlomené srdce.“ Vysvětlil Chilik.

Šlomi pokrčil rameny a sáhl po telefonu v rohu obýváku. Vytočil továrnu na žaluzie a když to zvedl Robert, oznámil mu: „Ruchama se rozhodla držet smutek za tu svoji básnířku, odmítá vylézt z postele, do zítra musíme uvařit pro padesát lidí a za chvíli začíná šabat.“

„Tomu nerozumím,“ podivil se Robert, „drží smutek za básnířku Rachel? Ta přece umřela už dávno.“

„Ne, za jinou, která umřela včera na rakovinu,“ objasnil mu Šlomi, „jmenovala se Lea.“

Robert vzdychl. „Pláče?“

„Ne,“ odpověděl, „jenom leží v posteli a tvrdí, že sedí šivu.“

„Možná by se na ni měl podívat doktor,“ navrhl Robert, ale Šlomi namítl: „Není nemocná.“

Robert znovu vzdychl. „Nevím, co s tím,“ přiznal, „v kuchyni nejsem nic platný.“

„Nepromluvil bys s ní?“

„Vždyť víš, že se mnou nemluví. Zkus zavolat Vardinu, aby jí domluvila.“

„Vardina nemůže do schodů, má nateklý nohy.“

„Tak já si promluvím s Kurdy a vysvětlím jim co se stalo, co ty na to?“

„A co jim řekneš?“ odsekl Šlomi naštvaně, „požádáš je, aby laskavě odložili obřízku? Že Ruchama nemůže vařit, protože sedí šivu za nějakou básnířku? Co bys jim tak řek?“

„Máš recht,“ přitakal Robert, „ale třeba by si ode mě nechali objednat pohoštění z nějakého hotelu nebo restaurace.“

„Budou mít zkaženou celou oslavu.“

„Rozhodni se sám, Šlomi,“ řekl Robert odevzdaně, „za chvilku přijedu domů a pomůžu ti, s čím řekneš. Oloupat brambory zvládnu i já.“

Šlomi zašel za Vardinou. Sloní nohy měla ponořené v kbelíku vařící vody se solí. Zamlaskala a omlouvala ji. „Nezlob se na mámu, já ji vlastně chápu, vážně to prožívá.“

Přisunula si k sobě telefon a vytočila jejich číslo. Zvedl to Chilik. Poprosila ho, aby zavolal Ruchamu, ale Chilik řekl, že se Ruchama v pokoji zamkla, nevychází ven a nechce s nikým mluvit. Vardina znovu zamlaskala a otočila se k Šlomimu: „Nedá se nic dělat, musíme zavolat Kurdům a zrušit objednávku, já jim to proplatím.“ To ale Šlomi odmítal. „Ne, to ne, slíbili jsme jim to.“ „Co plánuješ dělat?“ zeptala se ustaraně. „Já se nepostavím na nohy, nemůžu ti s ničím pomoct, co si počneš?“

„Uvařím šoulet,“ odpověděl Šlomi.

…………..

Šlomi vstoupil do kuchyně. Sejmul pěnu z bublajícího hrnce s fazolemi, v hlavě mu to šrotovalo, jak usilovně přemýšlel. Podíval se do rohu, kde Ruchama skladovala kastroly, pánve a obří mísy, které v uplynulých měsících koupila, a vytáhnul odtamtud pět velkých hlubokých hrnců. Všechny důkladně vymastil a vystlal plátky brambor, osmaženou cibulí a morkovými kostmi. Do dvou hrnců rozdělil povařené fazole, na které položil celá kuřata, oloupané brambory, cibuli, stroužky česneku a plátěné sáčky s rýží. Do dalších dvou hrnců dal cizrnu, na kterou naskládal velké kostky hovězího, mrkev, bulvy celeru a plátěné sáčky s kroupami. Zbývající hrnec naplnil makaróny, které trochu povařil, aby částečně změkly. Těstoviny potom proložil krocaními krky a stehny.

Hrnce byly těžké, ale Šlomimu se podařilo zvednout je ze země a postavit na plotnu. Tři se vešly na starý sporák a zbývající dva na nový vařič, který Ruchama nedávno pořídila. Potom nabíral do džbánu vodu z kohoutku a postupně jí zalil veškerý obsah hrnců. Nakonec vše okořenil, na každý hrnec použil zvláštní kořenící směs a přidal sušené datle, fíky a slupky od cibule, aby jídlo chytilo správnou barvu. Pak už Šlomi zapálil plotýnky a čekal, až se všechno začne vařit.

Šemi Zarchin

Překlad z hebrejštiny Alžběta Glancová

Šemi Zarchin