V maďarském hlavním městě Budapešti, na Andrássyho třídě, stojí dům s pohnutou minulostí. Nacisté i komunisté si ho vybrali jako sídlo svých katů. Dům, který kdysi dávno patřil židovské rodině, nyní vypráví příběh dvojí okupace.
Maďarsko bylo v první světové válce poraženo a v paláci ve Versailles vítězné mocnosti rozhodly, že země, která byla kdysi rozlohou větší než Itálie nebo Velká Británie, přijde o dvě třetiny svého území. Na základě Trianonské smlouvy byly stanoveny nové hranice Maďarska jakožto nástupnického státu Uherska a jeho území bylo rozděleno mezi sousední státy. V důsledku toho se najednou tři miliony Maďarů ocitly pod cizí státní správou. Tato ztráta území uvedla Maďarsko do bezvýchodné ekonomické situace. Bylo politicky izolované, demilitarizované a stalo se jedním z nejslabších států ve střední Evropě.
Po Mnichovské dohodě v září 1938 získalo Maďarsko jižní část Slovenska, osídlenou zčásti Maďary, a část Podkarpatské Rusi, kterou pak v březnu 1939 zabralo celou. V roce 1940 následovalo území Sedmihradska.
Během druhé světové války stálo Maďarsko na straně nacistického Německa, jelikož chtělo získat zpět většinu ztracených území a obnovit ‚‚historické Maďarsko‘‘. Začátku války, tedy útoku Německa na Polsko, se Maďarsko neúčastnilo, plnohodnotným členem Osy se stalo až v dubnu 1941. Kontroverzní osobností tohoto období byl tehdejší premiér Pál Teleki, který se snažil zachovat maďarskou autonomii i za obtížných politických okolností. Na druhou stranu byl ale příznivcem protižidovských zákonů. Nakonec spáchal sebevraždu na protest proti vpádu do Jugoslávie, na kterém se Maďarsko podílelo spolu s Německem a Bulharskem.
Navzdory válečným omezením žili maďarští občané o trochu lepším a svobodnějším životem než lidé v sousedních zemích. Byla například zachována svoboda tisku a záležitosti Maďarska byly řízeny voleným, legitimním parlamentem a vládou. To vše se změnilo v roce 1944, kdy země dostala předzvěst toho, co by bylo jejím údělem, pokud by druhou světovou válku vyhráli nacisté. Hitlerovské Německo obsadilo Maďarsko, aby si zajistilo absolutní kontrolu nad materiálními a lidskými zdroji země v zájmu „konečného vítězství“. Nacisté zde nastolili loutkovou vládu a Miklóse Horthyho posléze nahradil vůdce nacistické Strany Šípových křížů Ferenc Szálasi, který jmenoval Vládu národní jednoty a nařídil úplnou mobilizaci Maďarska.
Maďarsko a holokaust
Ultrapravicová vláda nastolená po německé okupaci se začala aktivně podílet na holokaustu. Židé, kteří již trpěli omezeními židovských zákonů přijatých v letech 1938, 1939 a 1941, byli nyní v přímém ohrožení. Dekret nařizující Židům nosit žlutou hvězdu následoval nejhorší možný scénář – 15. května 1944 začaly jezdit obávané deportační vlaky. Do Osvětimi bylo tehdy dopravováno až 12 000 lidí denně. Během dvou měsíců bylo kolem 437 000 Židů z oblastí mimo hlavní město transportováno do táborů smrti, které byly pod správou Třetí říše.
Po převzetí moci Stranou Šípových křížů čelila budapešťská židovská komunita s více než 200 000 členy vážnému nebezpečí. Adolf Eichmann, který řídil deportace Židů v provinciích a který poté, co regent Horthy v červenci zastavil hromadné deportace, opustil Maďarsko, se v říjnu vrátil do Budapešti. Na Eichmannův příkaz bylo více než 60 000 lidí nuceno pochodovat na západ, aby kopali zákopy na rakouských hranicích. Asi 70 000 z těch, kteří zůstali v hlavním městě, bylo uvězněno v ghettu. Více než 30 000 pronásledovaných získalo propustky (Schutzpasses) vydané neutrálními zeměmi a hledalo útočiště v tzv. chráněných domech. Milice Šípových křížů řádily v Maďarsku až do samého konce, ale ghetto – poslední v Evropě – a lidé v něm bouři přečkali. Z celkového počtu 825 000 Židů žijících v Maďarsku před válkou se ale jejího konce dožilo pouze 260 000.
27. srpna 1944 překročila sovětská vojska maďarské hranice. Země se stala místem střetu dvou supervelmocí. Na jaře 1945 Rudá armáda vyhnala nacisty z Maďarska. Válka skončila, ale ztráty byly ohromující. Deset procent populace zahynulo. Země byla v troskách. Po krátké, ale katastrofální nacistické okupaci následovala sovětská vláda, která se etablovala na dlouhou dobu. Maďarská suverenita byla ztracena 19. března 1944 a okupační síly byly umístěny v zemi na více než čtyři desetiletí. Poslední sovětský voják opustil Maďarsko 19. června 1991.
Po válce do Gulagu
Po druhé světové válce bylo rozhodnuto o vyhnání asi 200 000 německých obyvatel z Maďarska. Československo, které bylo považováno za jednoho z vítězů, donutilo více než 100 000 etnických Maďarů opustit zemi a přesídlit se do Maďarska.
Okupační sovětská Rudá armáda, stejně jako před několika měsíci nacisté, dorazila do Maďarska se seznamem úkolů. Sovětské orgány státní bezpečnosti vyhledaly a odstranily každého, koho považovaly za potenciální hrozbu. Během následných čistek skončili bývalí političtí vůdci, ministři vlád, členové parlamentu, velvyslanci, armádní důstojníci, kněží a učitelé v sovětských věznicích a táborech nucených prací. Nešťastnou náhodou byl zajat také Raoul Wallenberg, švédský diplomat, který zachránil životy tisíců Židů.
Od ledna 1945 začala nová státní správa shromažďovat práceschopné osoby, často se to týkalo i těch, kteří právě vyšli z nacistických koncentračních táborů. Tito občané byli uneseni a převezeni nejprve do tranzitních táborů Máramarossziget Foksányi, Brassó nebo Temesvár, kde byli vystaveni hrozným podmínkám, a ti, kteří přežili byli převezeni dobytčákem do jednoho z tisíců vzdálených pracovních táborů, které tvořily obrovský sovětský gulag. Impérium GULAG pohltilo více než 700 000 Maďarů, více než 300 000 z nich se nikdy nevrátilo.
Anna Bendová
Foto autorka