O šabatu, 20. října, čteme v synagogách sobotní oddíl Lech Lecha (1. Mojžíšova12‚1–17‚27).

Na konci předešlé paraši Noach se uvádí Abramův-Abrahamův rodopis, který končí odchodem celé Terachovy rodiny z města Uru v jižní Mezopotámii do severomezopo- támského Cháranu (dnes Harran v jižním Turecku).

Když se Abram narodil, byl jeho život v nebezpečí. Astrologové varovali tehdejšího vládce Uru, krále Nimroda, že Abram, Tera- chův syn, je mu nebezpečný. Proto Nimrod vydal příkaz novorozeného Abrama zabít. Terach však ukryl svého syna do jeskyně, a tam se Abram skrýval tři roky, než nebez- pečí pominulo. Poté vyšel z jeskyně a kolem sebe poprvé uviděl svět a přírodu. Tříletý Abram se začal ptát sám sebe, kdo to vše stvořil a kdo stvořil jeho. Tu pozdvihl hlavu k nebi a uviděl Slunce. Celý den se pak modlil k Slunci jako k bohu a stvořiteli nebe a země. Když Slunce k večeru zapadlo, objevil se na obloze Měsíc a hvězdy. Tu si Abram řekl, že Slunce nemůže být všemocným bohem, když postoupilo své místo Měsíci. Celou noc se pak modlil k Měsíci. Když však noc skončila, opět se na obloze objevilo Slunce. Abraham nakonec usoudil, že ani Slunce, ani Měsíc nejsou tvůrci vesmíru, ale je tu jakási třetí síla, která je řídí, a tou je Bůh, Tvůrce nebe a země a všeho živého tvorstva. K němu se bude Abram modlit a jemu se bude klanět. (viz A. Jellinek, Bejt ha-Midraš 2).

Takto midraš objasňuje Abrahamovo poznání pravého Boha a počátek jeho víry v něj.

Abraham je tedy prvním člověkem, který přinesl na svět revoluční myšlenku monote- ismu, víry v jednoho Boha. Proto se Abram-Abraham stal nejen fyzickým, ale také duchovním praotcem židovského národa.

Kdy Abraham žil, nevíme, ale mnozí bibličtí historikové uvádějí první polovinu 18. století př. o. l., dobu, v níž panoval babylónský král Chammurapi (1792–1750 př. o. l.), známý svým zákoníkem. Odchod celé Terachovy rodiny z jihomezopotamského Uru můžeme objasnit rozporem mezi vírou v měsíční božstvo Sína, v nějž věřil urský král a obyvatelé města a Bohem – Tvůrcem nebe a země, v něhož věřil Abram a jeho otec Terach. Když se nakonec Terachova rodina usadila v sever mezopotámském Cháranu, z hlediska duchovního to pro ni nebyl žádný rozdíl, neboť Cháran byl také střediskem kultu měsíčního boha Sína, kterého uctívali nejen obyvatelé Mezopotámie, ale například i egyptští faraonové. Jak bychom dnes řekli – dostali se z louže pod okap. Proto se také po otcově smrti v Cháranu Abram-Abraham podřizuje Božímu příkazu a odchází s celou svou rozvětvenou rodinou na jihozápad, do země Kena’an. Abraham a Sára také berou s sebou všechny duše, které získali v Chá- ranu (12‚5).

Komentátor Rabi Šlomo Jicchaki (RAŠI) uvádí, že to byli lidé, které přivedli pod křídla Šechiny (Boží imanence). Abraham konverto- val muže a Sára ženy. Abraham a jeho rodina mění způsob života a z městských obyvatel se stávají kočovníky. Tak jsou mnohem méně závislí na místních vládcích a kněžské chrámové hierarchii toho či onoho města. Mocné tohoto světa nezajímá duchovní život jakýchsi „primitivních“ kočovníků. Abraham má nyní mnohem větší možnosti a prostor seznamovat s vírou v Hospodina všechny, s nimiž se setká. Jak nám popisují midraše, opravdu se v tomto ohledu činil. Na mnoha místech se dočteme, jakým způsobem se Abraham staral o své hosty nejen z hlediska občerstvení, ale i duchovní potravy, kterou jim poskytoval. Pro ilustraci jeden z mnoha midrašů:

A [Abraham] zasadil v Beer-ševě tamaryšek… (21‚33). Rabi Jehuda řekl – to je sad, kde můžeš jíst do sytosti fíky, hrozny a granátová jablka. Rabi Nehemia naopak řekl – to je zájezdní hostinec, kde můžeš jíst chléb, maso, víno a vejce… Dle rabi Nehemii to byl zájezdní hostinec, v němž Abraham přijímal kolemjdoucí a hostil je jídlem a pitím. Když se najedli a napili, řekl jim, aby požehnali toho, kdo jim jídlo poskytl. Oni se ho zeptali, co mají říci, a on jim odvětil, aby řekli: „Požehnaný je Bůh světa, z jehož štědrosti jsme pojedli.“ (Berešit Raba 54:6).

Úvodní část následující paraši Vajera začíná také tím, jak Abraham pozval tři zemdlelé poutníky k sobě, aby si odpočinuli, umyli se a občerstvili na další cestu. Abra- ham neměl ani tušení, že tito tři muži byli Boží poslové. To vyšlo najevo až později.

Abraham v pouštní krajině nejen pomá- hal hladovým a žíznivým poutníkům, kteří procházeli okolo jeho stanu, ale současně je přibližoval k poznání Boha – Tvůrce nebe a země. Můžeme říci, že Abraham je otcem jedné z dobrých lidských vlastností, a to pohostinnosti, která přechází na jeho potomky do dnešních dnů. Hovoříme o fenoménu židovské pohostinnosti, která je nám, jeho potomkům, vlastní, ale mnohdy nepochopitelná jiným. Pohostinnost je nám díky Abrahamovi přirozenou vlastností, ale ne všichni jsou jí v dostatečné míře obdařeni. Proto se v první kapitole Pirkej Avot uvádí výroky dvou učenců: Jose ben Jo’ezera z Credy, který řekl: „Nechť se tvůj dům stane shromaždištěm učenců… a s žízní pij jejich slova“ a Jose ben Jochanana z Jeruzaléma:

„Nechť je tvůj dům dokořán otevřen, chudí ať jsou jako členové tvé rodiny…“ (PA: I, 4 a 5).

V prvním případě budeme za naši pohostinnost učencům odměněni okamžitě, neboť tím, že budeme jako žízniví pít jejich slova, se dovíme z jejich úst tolik moudrosti, že bychom ji jinak nebyli s to získat ani během mnoha let usilového hledání. V druhém případě splníme micvu gmilut chasadim – dobročinnost a současně můžeme též splnit micvu cedaka – almužna chudým.

Nyní se přenesme do dnešních dnů. Může nastat situace, že se na židovské obci v pátek v poledne objeví jakýsi židovský student nebo prostě nějaký Žid, který se v cizí zemi a městě moc neorientuje a na první pohled je vidět, že nemá na rozhazování. Přijde na obec, třeba do košer jídelny. Jistě se vždy najde někdo, kdo jej pozve ke stolu a postará se mu o košer oběd. Samozřejmě, pro studenta nebo i některého jiného člověka dát sto dolarů (nebo o něco méně) za noc v hotelu, je dosti velký výdaj. Nemluvě o hotelových záludnostech, které na nás o šabatu číhají – například otevírání pokojů pomocí elektronických karet, různá čidla v hotelových prostorách, která rozsvítí žárovky v okamžiku, kdy jdete po chodbě, dveře na fotobuňky a tak podobně. A nyní přichází na řadu ona dobrá vlastnost, kterou jsme zdědili po našem praotci Abrahamovi. Mnohým souvěrcům se takového studenta nebo ‚nebicha‘ zželí a pozvou jej k sobě, aby spolu s jejich rodinou oslavil šabat, jak se patří – šabat k’hilchata. Jistě takový host bude dlouho s vděčností vzpomínat na čas, který jste mu umožnili strávit v židovském rodinném prostředí. Tato závěrečná část není teorií, ale po staletí prověřenou praxí, a věřím, že tomu tak je i v dnešní době.

RABÍN DANIEL MAYER